Vyhodnocení z minulého kola - 9. tipovací otázka:
Kdo vyučuje Dějiny čar a kouzel? (Celkem anonymně hlasovalo pouhých 9 čtenářů, jen 2 z nich to uhodli!)
a) profesorka Pomněnková 3 (33%)
b) profesor Narcis 4 (44%)
c) profesor Tulipán 2 (22%)
Správná odpověď trochu překvapivě zní profesor Tulipán, přestože u profesorky Pomněnkové bychom podle jména mohli čekat výbornou paměť, což by pro výuku Dějin bylo výhodné. Ani samolibý profesor Narcis to nebyl:)
Bod za správnou odpověď poslanou sovou tentokrát získává opět Lili Smeaglová a Lucy Koralka - a stav je takovýto:
1.-2. Lucy Koralka a Lili Smeaglová (celkem 7 b), 3. Bailla Peerlessová (celkem 2 b), 4. Christina von Luna (celkem 1 b).
Zdá se, že ostatní na soutěž rezignovali, takže boj o 1. místo svedou pouze dvě vyrovnané soupeřky… Nu, čekám, třeba ještě přijde nějaké překvapení…
Příště nás čeká již 11. kapitola s názvem Kamenný strom. Co myslíte, o jaký strom se bude jednat? Prozradím, že ho kdysi zasadil první ředitel školy, Theseus Stromovládce a po jeho smrti strom zkameněl. Aby to bylo napínavější, dám vám tentokrát 4 možnosti:)
10. tipovací otázka:
Jakého druhu je ten magický Kamenný strom?
a) dub
b) cedr
c) baobab
d) platan
Hlasujte v anketě. Posílejte odpovědi také sovou.
středa 17. června 2009
úterý 16. června 2009
B4 - 1. úkol (4. část): Profesoři v mudlovském vlaku
Claire Magic
Jednoho krásného dne se profesoři rozhodli, že v rámci teambuildingu (překlad pro neznalce – týmová spolupráce) pojedou společně zkoumat mudly a celkově mudlovský svět. Musíme uznat, že jim nechybí odvaha, jelikož mudlové jsou tvorové nevypočitatelní a mnohdy dokonce záhadnější než kouzelníci.
Ráda bych se s vámi podělila o nějaké jejich zážitky z této výpravy. Ptáte se, jak asi, když přece nejsem profesorka ani nic podobně fialového? No, to je jednoduché, prostě jsem použila zmenšovací kouzlo (dobře, použila ho na mě jiná osoba, a to naše primuska, já jsem přece jen třeťák, ten to ještě umět nemůže a myslím, že s mou nešikovností ještě hodně dlouho umět nebude :D) a vecpala se jednomu nejmenovanému fialovému do batohu.
Byla to taková túra po kouzelnickém světě, a to mudlovskou železniční dopravou. Profesorům se to zdálo jako nejvhodnější možnost, protože zde mají šanci poznat mudly z větší blízkosti.
Začalo to tím, že nastoupili do vozu, kterému se prý říká rychlík a hledali kupé, ve kterém by bylo těch pochybných existencí co nejvíc. A našli jich hned několik. Posadili se tedy do jednoho a kupodivu nevyvolali ani žádné údivy ze strany mudlů. To se jim ale vůbec nelíbilo. Co mají vyzkoumat na sedících mudlech, koukajících z okna nebo do blba? Pan profesor Papulka to nevydržel a z batohu vytáhl bůček…
Mudlové pořád nic. Že by na podobné situace byli zvyklí? Pan profesor Wington byl ale odvážnější… Došlo mu, že na mudly se musí trošku víc nápadně, jinak si vás ani nevšimnou, protože většina z nich drží v ruce přístroj, kterému říkají mobilní telefon, a nebo třeba em pé tři přehrávač (divný název, že?)…
A o tomhle bude právě tato příhoda. Pan Tom chvilku pozoroval mudlu, který seděl hned vedle něho a datloval do svého telefonu. :D Řekl si, že by mohlo být vtipné, když si zahraje na zloděje. Nikdy to nezkoušel, protože to dělají jen mudlové. Opatrně se přikradl k tomu
muži (ano, bylo mu blbé okrást ženu, i když se mu její růžový mobil líbil o mnoho více, než ten mobil od toho chlapa) a než se mudla stačil vzpamatovat, už mu mířil kouzelnickou hůlkou do obličeje a myslel si, že je ten muž bezbranný, ale to se docela spletl. (Viz obrázky V mudlvlaku 1 a V mudlvlaku 2 – kresba Siny de Sorrow)
Tom totiž nevěděl, že mudlové mají také různá bojová umění. Opravdu nevím, jak se jmenovalo zrovna to, které předvedl tenhleten chlápek, každopádně chytl Tomovu hůlku a zlomil ji na dvě půlky a při tom ho jednou polovinou hůlky přetáhl docela
hodně přes hlavu. Panu profesorovi se zamotala hlava a upadl do krátkodobého bezvědomí, ale pořád v ruce svíral ten mudlův mobil.
Nastal veliký zmatek, omráčený pan Tom sebou sekl na zem, což způsobilo velikou ránu. To přivolalo průvodčího, který šel zkontrolovat, co to cestující vyvádějí. Mudla, který se z oběti proměnil v útočníka, se sice snažil vysvětlovat, co se stalo, ale rozrušené profesorky ho nechtěly pustit ke slovu, a když průvodčí uviděl pana Wingtona s rozbitou hlavou ležícího na zemi, popadl mudlovského pasažéra a vykázal ho z vlaku (mezitím totiž akorát dojeli na nádraží). No a tak nakonec mudlovský mobil panu Tomovi zůstal…
Když profesoři vystupovali na další zastávce z vlaku, tak si řekli, že přece jen to v něčem bylo užitečné – mají mudlovský mobil! Sice to nebylo úplně… korektní, avšak bylo to v zájmu vědy! Teď budou moci pořádně prozkoumat, co je schované uvnitř té zajímavé věcičky a jak to funguje. (Viz obrázek Mudlmobil – kresba Siny de Sorrow)
Ale plyne z toho také jeden poznatek, který si zapsali do svých bonzbločků, a to: Nikdy neprovokujte mudlu, kterého neznáte, protože by se mohlo stát, že narazíte na někoho mírně labilního, kdo vás přizabije.
A tak šli bradavičtí profesoři dál zkoumat mudlovský svět a nebezpečí s ním spojená.
Jednoho krásného dne se profesoři rozhodli, že v rámci teambuildingu (překlad pro neznalce – týmová spolupráce) pojedou společně zkoumat mudly a celkově mudlovský svět. Musíme uznat, že jim nechybí odvaha, jelikož mudlové jsou tvorové nevypočitatelní a mnohdy dokonce záhadnější než kouzelníci.
Ráda bych se s vámi podělila o nějaké jejich zážitky z této výpravy. Ptáte se, jak asi, když přece nejsem profesorka ani nic podobně fialového? No, to je jednoduché, prostě jsem použila zmenšovací kouzlo (dobře, použila ho na mě jiná osoba, a to naše primuska, já jsem přece jen třeťák, ten to ještě umět nemůže a myslím, že s mou nešikovností ještě hodně dlouho umět nebude :D) a vecpala se jednomu nejmenovanému fialovému do batohu.
Byla to taková túra po kouzelnickém světě, a to mudlovskou železniční dopravou. Profesorům se to zdálo jako nejvhodnější možnost, protože zde mají šanci poznat mudly z větší blízkosti.
Začalo to tím, že nastoupili do vozu, kterému se prý říká rychlík a hledali kupé, ve kterém by bylo těch pochybných existencí co nejvíc. A našli jich hned několik. Posadili se tedy do jednoho a kupodivu nevyvolali ani žádné údivy ze strany mudlů. To se jim ale vůbec nelíbilo. Co mají vyzkoumat na sedících mudlech, koukajících z okna nebo do blba? Pan profesor Papulka to nevydržel a z batohu vytáhl bůček…
Mudlové pořád nic. Že by na podobné situace byli zvyklí? Pan profesor Wington byl ale odvážnější… Došlo mu, že na mudly se musí trošku víc nápadně, jinak si vás ani nevšimnou, protože většina z nich drží v ruce přístroj, kterému říkají mobilní telefon, a nebo třeba em pé tři přehrávač (divný název, že?)…A o tomhle bude právě tato příhoda. Pan Tom chvilku pozoroval mudlu, který seděl hned vedle něho a datloval do svého telefonu. :D Řekl si, že by mohlo být vtipné, když si zahraje na zloděje. Nikdy to nezkoušel, protože to dělají jen mudlové. Opatrně se přikradl k tomu
muži (ano, bylo mu blbé okrást ženu, i když se mu její růžový mobil líbil o mnoho více, než ten mobil od toho chlapa) a než se mudla stačil vzpamatovat, už mu mířil kouzelnickou hůlkou do obličeje a myslel si, že je ten muž bezbranný, ale to se docela spletl. (Viz obrázky V mudlvlaku 1 a V mudlvlaku 2 – kresba Siny de Sorrow)Tom totiž nevěděl, že mudlové mají také různá bojová umění. Opravdu nevím, jak se jmenovalo zrovna to, které předvedl tenhleten chlápek, každopádně chytl Tomovu hůlku a zlomil ji na dvě půlky a při tom ho jednou polovinou hůlky přetáhl docela
hodně přes hlavu. Panu profesorovi se zamotala hlava a upadl do krátkodobého bezvědomí, ale pořád v ruce svíral ten mudlův mobil.Nastal veliký zmatek, omráčený pan Tom sebou sekl na zem, což způsobilo velikou ránu. To přivolalo průvodčího, který šel zkontrolovat, co to cestující vyvádějí. Mudla, který se z oběti proměnil v útočníka, se sice snažil vysvětlovat, co se stalo, ale rozrušené profesorky ho nechtěly pustit ke slovu, a když průvodčí uviděl pana Wingtona s rozbitou hlavou ležícího na zemi, popadl mudlovského pasažéra a vykázal ho z vlaku (mezitím totiž akorát dojeli na nádraží). No a tak nakonec mudlovský mobil panu Tomovi zůstal…
Když profesoři vystupovali na další zastávce z vlaku, tak si řekli, že přece jen to v něčem bylo užitečné – mají mudlovský mobil! Sice to nebylo úplně… korektní, avšak bylo to v zájmu vědy! Teď budou moci pořádně prozkoumat, co je schované uvnitř té zajímavé věcičky a jak to funguje. (Viz obrázek Mudlmobil – kresba Siny de Sorrow)Ale plyne z toho také jeden poznatek, který si zapsali do svých bonzbločků, a to: Nikdy neprovokujte mudlu, kterého neznáte, protože by se mohlo stát, že narazíte na někoho mírně labilního, kdo vás přizabije.
A tak šli bradavičtí profesoři dál zkoumat mudlovský svět a nebezpečí s ním spojená.
Přejme jim hodně štěstí při jejich dalších výpravách, a ať se vrátí živi a zdrávi. x)
sobota 13. června 2009
B4 - 1. úkol (3. část): "Nuda" v Bradavicích
Bailla Peerlessová
Teambuilding, takové bylo zadání pro naše pátrání… Jistě byla takovýchto akcí spousta… A já, jakožto občasně zlobivý študentík, který už se párkrát podíval za lochneskou do Hanibalova jezera (a samozřejmě se s ní skamarádil), jsem si vybrala snad tu nejpikantnější teambuldingovou akci…
Díkybohu, že lochneska je drbna a samozřejmě ví, co se kde v jezeře šustne, a tak mi posloužila jako důvěryhodný zdroj informací, co se dělo pod hladinou, a taky mě včas informovala o plánech pana ředitele….A já v maskovaném přestrojení za žábu seděla hodiny a hodiny s fotící krabičkou (geniální toť vynález) v křoví a celou akci pozorovala a také řádně zdokumentovala … Ale začněme popořádku:
Když už jsem seděla u jezera nějakou tu půlhodinku, začaly se u jezera sbíhat postavy, ve kterých jsem poznávala některé profesory, zabalené v županech a ručnících… Jen mdm Laskavá si to kráčela oblečená se záchranným kruhem kolem pasu, a taky věděla proč- ale o tom až později.
Profesoři si chvíli lebedili na břehu a čekali na pana řídícího… Působili na mě klidným dojmem, takže už asi věděli, co je čeká… Ale já pořád ne, a tak jsem seděla a čekala, než se zjeví i pan ředitel… Když už konečně přišel a všichni se uvítali, mohla akce začít… A to co se odehrálo poté, mi vyrazilo dech…
Shodili ze sebe ručníky a mně spadla čelist a vyhrklo ze mě hlasité : Kvák!, neměli totiž na sobě žádný oděv (ano, slyšíte dobře, byli úplně nazí) a naskákali do jezera, teda ne všichni, madam Grey-Slytherin musela zůstat na břehu, sádra (a my už víme, kde k ní přišla…) jí nedovolila se koupat a madam Laskavá toužila po opálení…
Naštěstí se mi i podařilo ukořistit pár hezkých fotek…
(Viz obrázek Profesoři koupající se bez oděvu v Hanibalově jezeře )
Teambuilding, takové bylo zadání pro naše pátrání… Jistě byla takovýchto akcí spousta… A já, jakožto občasně zlobivý študentík, který už se párkrát podíval za lochneskou do Hanibalova jezera (a samozřejmě se s ní skamarádil), jsem si vybrala snad tu nejpikantnější teambuldingovou akci…
Díkybohu, že lochneska je drbna a samozřejmě ví, co se kde v jezeře šustne, a tak mi posloužila jako důvěryhodný zdroj informací, co se dělo pod hladinou, a taky mě včas informovala o plánech pana ředitele….A já v maskovaném přestrojení za žábu seděla hodiny a hodiny s fotící krabičkou (geniální toť vynález) v křoví a celou akci pozorovala a také řádně zdokumentovala … Ale začněme popořádku:
Když už jsem seděla u jezera nějakou tu půlhodinku, začaly se u jezera sbíhat postavy, ve kterých jsem poznávala některé profesory, zabalené v županech a ručnících… Jen mdm Laskavá si to kráčela oblečená se záchranným kruhem kolem pasu, a taky věděla proč- ale o tom až později.Profesoři si chvíli lebedili na břehu a čekali na pana řídícího… Působili na mě klidným dojmem, takže už asi věděli, co je čeká… Ale já pořád ne, a tak jsem seděla a čekala, než se zjeví i pan ředitel… Když už konečně přišel a všichni se uvítali, mohla akce začít… A to co se odehrálo poté, mi vyrazilo dech…
Shodili ze sebe ručníky a mně spadla čelist a vyhrklo ze mě hlasité : Kvák!, neměli totiž na sobě žádný oděv (ano, slyšíte dobře, byli úplně nazí) a naskákali do jezera, teda ne všichni, madam Grey-Slytherin musela zůstat na břehu, sádra (a my už víme, kde k ní přišla…) jí nedovolila se koupat a madam Laskavá toužila po opálení…
Naštěstí se mi i podařilo ukořistit pár hezkých fotek…
(Viz obrázek Profesoři koupající se bez oděvu v Hanibalově jezeře )
(fotografie byly z pochopitelných důvodů a s ohledem na pověst profesorek a profesorů cenzurně upraveny)Když už jsem se trochu otřepala a zvykla si na koupající se profesory, zjistila jsem, že se rozdělili do dvou skupinek… Na skupinku plácající se u břehu a snažící se o něco podobného plavání a skupinku zkušených, kteří znají pravý význam vody a ladně pluli po hladině.
Ještě dříve, než stihlo pominout počáteční paralyzování z nahoty profesorů, se objevil další šok. Někdo z plavajících začal zběsile mávat rukama a pomalu mizet pod vodní hladinou. Očividně přecenil své síly. Samozřejmě se k němu hned vydali všichni okolo, aby mu pomohli, ale nejdůležitějším zákrokem byl ten madam Laskavé, která do té doby pohodlně ležela na břehu… Naštěstí myslela na všechno a s sebou vzala i záchranný kruh: Madam Laskavá tonoucího zachránila a stala se tak hrdinkou týdne, možná i měsíce…Tím to ale celé rozhodně nekončí. Večer sotva začínal a tma se ještě ani nepřiblížila. Jak by se dalo tušit, plavání brzo profesory omrzelo. Co se ale čekat nedalo, bylo to, že vytáhli podivné mudlovské věcičky, pobíhali po břehu a stříkali na sebe vodu. Někteří místo hračiček vytáhli hůlky a proudy vody šlehali sem tam. Inu, co povídat, zkrátka se zdá, že každý má v sobě dětskou duši a stačí příležitost a už si všichni hrajeme jak malé dětičky.
Po tomto návratu do dětství se už madam Grey-Slytherin značně nudila a bylo to znát, navíc se už přitmívalo, a tak pan ředitel akci ukončil, následoval jeho proslov o tom, jak se vydařilo počasí a přidal i něco z historie nudismu a jeho příznivých účincích, které zapomněl poznamenat na začátku… Lidé holdující nudismu, neboli moderněji naturismu, jsou podle něho velmi upřímní a vlídní. „Je to zřejmě tím, že jsou všichni nahatí, nemají co skrývat a nemohou se nad ostatní povyšovat. No a pak také, když na sobě nemají studivé mokré plavky, nudisté se vyhnou různým nepříjemným chorobám z nachlazení.“
Pak se vyjádřili i někteří profesoři, jako jak se jim to líbilo a že už se těší na další akci a doufají, že se sejdou v hojnějším počtu… Úplně na závěr rozdal pan Nimrandir symbolické dary ve formě (fialového) spodního prádla a hlouček fialových se začal oblékat, tak, a ještě sbalit deky a můžeme jít, nashle příště ;)
Příště: Profesoři v mudlovském vlaku - Claire Magic
středa 10. června 2009
Aida Valemínka: 9. kapitola - Kouzelné formule bez formulí
Lemma Plíživá
V pondělí při snídani dostali prvňáci své první rozvrhy. Většina se nemohla dočkat začátku výuky a obzvlášť hodin, na kterých se bude kouzlit. Aida si bryskně spočítala, že má jen šest předmětů a závistivě nahlížela do rozvrhů straších spolužáků, kteří jej měli daleko víc zaplněný a názvy jejich předmětů zněly lákavěji.
„Není o co stát,“ řekla jí ale Simone, když viděla její lítostivý pohled. „Čím víc předmětů, tím víc domácích úkolů a míň času na ně... První ročník je jeden z nejlehčích, dej na mě!“ zasmála se. „Pak už je to jenom horší... ovšem je zase pravda, že si můžeš vybírat specializaci a předměty, které tě baví. Já například chci zkoumat budoucnost – mám Věštění z koule, Věštění z karet, Numerologii, Astrologii a Astronomii – to abych získala všeobecnější rozhled. Eliáš, ten chce být léčitelem – vybral si První pomoc při zranění kouzlem, Ničivé kletby, Lektvary, Bylinkářství, Magické rostliny – tedy, já už mám dlouho podezření, že tyhle dva předměty jsou úplně to samé – a Mudlovskou biologii.
Je tu poměrně velký výběr, ale v prvním a druhém ročníku musíš prostě získat všeobecné základy, bez kterých to nejde...“
„Mě bude bavit všechno!“ odvětila přesvědčeně Aida. Simone se uchichtla, ale neřekla už nic.
„Copak, kazíš tomu nebohému dítěti iluze?“ ozval se vedle nich Erikův hlas a jeho majitel si přisedl k nim a vzal si toast s medem.
„Podívejme se na to... hm, dnes máš Kouzelné formule, skvělý předmět, ale Asmundovou hned po ránu, to je skoro nezdravé... u ní si musíš dávat pozor hlavně na úkoly. Jsou profesoři, kteří je nečtou a dávají je jen aby buzerovali žáky... nebudeme jmenovat, že...“ Simone i Erik se obezřetně rozhlédli, jestli je neposlouchá někdo nepovolaný. Aida byla jedno ucho a s ní i většina mrzimorských prvňáčků.
„Ale Asmundová ano. Myslím, že za ty roky už musí mít o nás jen díky našim domácím úkolům takový přehled, že by nás poznala i poslepu podle pergamenu,“ smál se primus.
„Praktická alchymie potom, no to budou tři hodiny ve Vlčkově laboratoři... je to sranda, obzvláště až budete vyrábět výbušniny... ale člověk potom trochu smrdí a je lepší brát si tam obnošené věci, ani nevíte, jak snadno kyselina propálí takový zánovní hábit s vyšíváním...“ smál se primus. „To je dobrý začátek týdne, děcka.“
„Hlavně se nenechte otrávit, když se vám nějaký předmět nebude líbit... to se bohužel stává na všech školách...“ mínila Simone a vyměnila si s Erikem významný pohled. Aida přemýšlela, který předmět tak mohou myslet a vsadila na Dějiny čar a kouzel. Dějepis ji nikdy nebavil a neočekávala, že tomu bude jinak i tady.
„Mně se tedy z celého prváku nejvíc líbilo Mudlovské vědění,“ vyjádřil Erik svůj názor. „A to jsme prosím jediná škola na celém světě, kde se něco takového učí!“
Simone přisvědčila: „To díky Valemínkovi. Někteří mu říkají ‚mudlofil‘, ale já si myslím, že to byl neuvěřitelně užitečný předmět. Naučil nás mudly respektovat a ocenit to, co vytvořili. Jenom je škoda, že si teď tu reputaci tak kazí...“
Mrzimorský primus chtěl vědět, o co jde a oba dva na dlouhou dobu zabředli do debaty o životním prostředí, o něčem, co se jmenovalo ekologie a o vlivu mudlů na celou planetu.
Aida jim příliš nerozuměla, a tak si radši znovu prostudovala rozvrh. Hlavní rozdíl oproti jejím předchozím zkušenostem bylo to, že měli málo předmětů, ale ve vícehodinových blocích. Nejdelší vyučování bylo v úterý, kdy na ně čekaly Dějiny čar a kouzel, Obrana proti černé magii a Teorie kouzel (pod tím si Aida nedovedla vůbec nic představit).
Erik a Simone je záhy opustili, šli každý na svou hodinu a prvňáci se podle jejich rady vydali k učebně Kouzelných formulí, která se nacházela ve stejném patře jako Velká Síň, v chodbě vyzdobené brněními na podstavcích a několika indiferentně se tvářícími chrliči.
Profesorka Asmundová na ně již čekala. Způsobně pozdravili a usadili se na místa. Profesorka je vyzvala k uchopení hůlek a chvilku jim vykládala o jejich schopnostech.
„Vaše hůlka musí být při kouzlení prodloužením vaší ruky. Koncentruje a usměrňuje magickou energii, kterou můžete svými pohyby a slovy ovládat. Něco si zkusíme. Každý máte před sebou skleničku. Ukažte na ni hůlkou a usilovně si přejte, aby praskla. Neřeknu vám kouzelnou formuli, abyste viděli, že to funguje i bez ní. Můžete říkat cokoliv, co vás napadne. Dejte se do toho!“
Ve třídě zavládl mumraj. Všichni mávali hůlkami před sebe a křičeli věci jako: „Praskni, tak už sakra praskni!“ Aidě to připadalo trochu trapné, tak prostě namířila hůlku na skleničku a snažila se myslet jen na to, jak sklo praská. A skutečně, po chvilce se objevila malá prasklinka.
Přerušilo ji řinčení rozbíjeného skla a slova profesorky Asmundové: „Pane Selikowiczi, neříkala jsem rozbít skleničku shozením ze stolu!“ Celá třída se smála, plísněný chlapec totiž mával hůlkou tak zuřivě, až do skleničky strčil a ona spadla na zem. Malý pihovatý chlapec stál nad hromádkou střepů celý červený a koktal: „P- p- promiňte, p- páni profésork- ko...“ Aida měla pocit, že jeho přízvuk byl podobný tomu u Klary, musel to tedy být také Polák.
„Reparo!“ pronesla profesorka Asmundová s hůlkou napřaženou směrem ke střepům. Sklenička se znovu složila do původního tvaru.
„Nic se nestalo, pane Selikowiczi. Ale příště používejte víc hlavu než ruce.“
Profesorčina poznámka vyvolala u studentů další salvu smíchu. Asmundová se obrátila a všimla si Aidiny skleničky.
„To vypadá slibně, slečno Valemínko. Pokračujte,“ vybídla ji. Aida se pod jejím propalujícím pohledem těžko soustředila, ale podařilo se jí prasklinu o něco zvětšit.
„Výborně!“ pochválila ji profesorka. Pak se otočila ke třídě. „Tady máte krásný příklad, jak to funguje. Mohla byste nám, slečno, laskavě popsat, jak jste toho dosáhla?“
Aida byla už zase středem nechtěné pozornosti a slova ze sebe lovila jen těžko.
„No... prostě jsem si představovala, že ta sklenička má prasklinu. A ona se tam udělala...“
Profesorka přikývla. „Jde o to, že si nesmíte představovat ‚prasknutí‘. To je příliš abstraktní příkaz pro vaši hůlku. Stačí, když jí vnutíte svou jasnou a jednoznačnou představu – například ‚tady vytvoř prasklinu‘. To je pak nesrovnatelně jednodušší. Formule fungují právě tak. Každá má svůj jasný a jednoznačný význam, který vám sice mohu popsat, ale na jeho přesné provedení musíte přijít sami. Aby vaše hůlka dělala přesně to, co chcete, musíte se především naučit soustředit.“
To byla základní idea celého kursu, na níž profesorka zřejmě velmi lpěla. Po celý zbytek vymezeného času zkoušeli přimět vlastní hůlky dělat všechno podle jejich představ.
Dostali velké archy pergamenu a profesorka před ně vykouzlila několik jednoduchých tvarů, které měli bez použití jakýchkoliv psacích potřeb – jen vlastními hůlkami – přenést na pergameny.
Ukázalo se, že to nebyl tak jednoduchý úkol, hůlky měly tendenci dělat něco úplně jiného, než po nich studenti chtěli. Posouvaly se po stole, vznášely se do vzduchu, Evě dokonce ten její neočekávaně vzplál. Aida vyplazovala špičku jazyka, jak upírala veškeré své soustředění na to, přimět svou hůlku kreslit čáru. Po hodné chvíli marného snažení se pokusila změnit taktiku. Vtiskla si do mysli jeden z obrazců a představila si jej nakreslený na papíře. K jejímu obrovskému překvapení se tam opravdu objevil. Zkoušela to i s těmi dalšími, ale pokud si tvar dostatečně jasně nepředstavila, hůlka měla tendence dělat neplechy. Například psát na pergamen věty, které měla právě v mysli, a které většinou nebyly právě nejslušnější.
Když se před ní po druhé místo oválné spirály objevila věta Krucinál, tak už sakra dělej, co chci, ty blbej kuse dřeva!, procházela profesorka Asmundová zrovna okolo a Aidě se jen taktak povedlo vykreslit tam příslušný obrazec místo usvědčujícího nápisu.
Ovšem podle poznámek, které profesorka trousila při cestě třídou, měli tento problém i jiní.
„Pane z Loyoly, vaše myšlenky tedy nejsou příliš svaté,“ utrousila směrem k Ignácovi, sedícímu v lavici před Aidou.
„Slečno Herbertová, nechcete se napít vody? Vypadá to, že byste potřebovala uklidnit nervy...“ prohlásila po shlédnutí Evina pergamenu.
„A jé, pane Kolumbe, teď jste tedy objevil Ameriku!“ spráskla ruce nad Robertem, který zrovna pochopil, že tlačením hůlky na povrch pergamenu si příliš nepomůže a v duchu proklínal své rodiče, kteří byli původci jeho příjmení.
Nakonec to ale k profesorčině uspokojení všichni jakž takž zvládli. A mohli se s úlevou vydat na oběd.
Aidě to šlo k jejímu velkému překvapení ze všech nejlépe a nemusela tedy dělat domácí úkol – zkoušet to znovu a znovu a všechny pokusy pečlivě popsat a vyhodnotit vlastní chyby – což jí vysloužilo několik závistivých pohledů spolužaček.
Příští týden: 10. kapitola - Baňky a chrliče
V pondělí při snídani dostali prvňáci své první rozvrhy. Většina se nemohla dočkat začátku výuky a obzvlášť hodin, na kterých se bude kouzlit. Aida si bryskně spočítala, že má jen šest předmětů a závistivě nahlížela do rozvrhů straších spolužáků, kteří jej měli daleko víc zaplněný a názvy jejich předmětů zněly lákavěji.
„Není o co stát,“ řekla jí ale Simone, když viděla její lítostivý pohled. „Čím víc předmětů, tím víc domácích úkolů a míň času na ně... První ročník je jeden z nejlehčích, dej na mě!“ zasmála se. „Pak už je to jenom horší... ovšem je zase pravda, že si můžeš vybírat specializaci a předměty, které tě baví. Já například chci zkoumat budoucnost – mám Věštění z koule, Věštění z karet, Numerologii, Astrologii a Astronomii – to abych získala všeobecnější rozhled. Eliáš, ten chce být léčitelem – vybral si První pomoc při zranění kouzlem, Ničivé kletby, Lektvary, Bylinkářství, Magické rostliny – tedy, já už mám dlouho podezření, že tyhle dva předměty jsou úplně to samé – a Mudlovskou biologii.
Je tu poměrně velký výběr, ale v prvním a druhém ročníku musíš prostě získat všeobecné základy, bez kterých to nejde...“
„Mě bude bavit všechno!“ odvětila přesvědčeně Aida. Simone se uchichtla, ale neřekla už nic.
„Copak, kazíš tomu nebohému dítěti iluze?“ ozval se vedle nich Erikův hlas a jeho majitel si přisedl k nim a vzal si toast s medem.
„Podívejme se na to... hm, dnes máš Kouzelné formule, skvělý předmět, ale Asmundovou hned po ránu, to je skoro nezdravé... u ní si musíš dávat pozor hlavně na úkoly. Jsou profesoři, kteří je nečtou a dávají je jen aby buzerovali žáky... nebudeme jmenovat, že...“ Simone i Erik se obezřetně rozhlédli, jestli je neposlouchá někdo nepovolaný. Aida byla jedno ucho a s ní i většina mrzimorských prvňáčků.
„Ale Asmundová ano. Myslím, že za ty roky už musí mít o nás jen díky našim domácím úkolům takový přehled, že by nás poznala i poslepu podle pergamenu,“ smál se primus.
„Praktická alchymie potom, no to budou tři hodiny ve Vlčkově laboratoři... je to sranda, obzvláště až budete vyrábět výbušniny... ale člověk potom trochu smrdí a je lepší brát si tam obnošené věci, ani nevíte, jak snadno kyselina propálí takový zánovní hábit s vyšíváním...“ smál se primus. „To je dobrý začátek týdne, děcka.“
„Hlavně se nenechte otrávit, když se vám nějaký předmět nebude líbit... to se bohužel stává na všech školách...“ mínila Simone a vyměnila si s Erikem významný pohled. Aida přemýšlela, který předmět tak mohou myslet a vsadila na Dějiny čar a kouzel. Dějepis ji nikdy nebavil a neočekávala, že tomu bude jinak i tady.
„Mně se tedy z celého prváku nejvíc líbilo Mudlovské vědění,“ vyjádřil Erik svůj názor. „A to jsme prosím jediná škola na celém světě, kde se něco takového učí!“
Simone přisvědčila: „To díky Valemínkovi. Někteří mu říkají ‚mudlofil‘, ale já si myslím, že to byl neuvěřitelně užitečný předmět. Naučil nás mudly respektovat a ocenit to, co vytvořili. Jenom je škoda, že si teď tu reputaci tak kazí...“
Mrzimorský primus chtěl vědět, o co jde a oba dva na dlouhou dobu zabředli do debaty o životním prostředí, o něčem, co se jmenovalo ekologie a o vlivu mudlů na celou planetu.
Aida jim příliš nerozuměla, a tak si radši znovu prostudovala rozvrh. Hlavní rozdíl oproti jejím předchozím zkušenostem bylo to, že měli málo předmětů, ale ve vícehodinových blocích. Nejdelší vyučování bylo v úterý, kdy na ně čekaly Dějiny čar a kouzel, Obrana proti černé magii a Teorie kouzel (pod tím si Aida nedovedla vůbec nic představit).
Erik a Simone je záhy opustili, šli každý na svou hodinu a prvňáci se podle jejich rady vydali k učebně Kouzelných formulí, která se nacházela ve stejném patře jako Velká Síň, v chodbě vyzdobené brněními na podstavcích a několika indiferentně se tvářícími chrliči.
Profesorka Asmundová na ně již čekala. Způsobně pozdravili a usadili se na místa. Profesorka je vyzvala k uchopení hůlek a chvilku jim vykládala o jejich schopnostech.
„Vaše hůlka musí být při kouzlení prodloužením vaší ruky. Koncentruje a usměrňuje magickou energii, kterou můžete svými pohyby a slovy ovládat. Něco si zkusíme. Každý máte před sebou skleničku. Ukažte na ni hůlkou a usilovně si přejte, aby praskla. Neřeknu vám kouzelnou formuli, abyste viděli, že to funguje i bez ní. Můžete říkat cokoliv, co vás napadne. Dejte se do toho!“
Ve třídě zavládl mumraj. Všichni mávali hůlkami před sebe a křičeli věci jako: „Praskni, tak už sakra praskni!“ Aidě to připadalo trochu trapné, tak prostě namířila hůlku na skleničku a snažila se myslet jen na to, jak sklo praská. A skutečně, po chvilce se objevila malá prasklinka.
Přerušilo ji řinčení rozbíjeného skla a slova profesorky Asmundové: „Pane Selikowiczi, neříkala jsem rozbít skleničku shozením ze stolu!“ Celá třída se smála, plísněný chlapec totiž mával hůlkou tak zuřivě, až do skleničky strčil a ona spadla na zem. Malý pihovatý chlapec stál nad hromádkou střepů celý červený a koktal: „P- p- promiňte, p- páni profésork- ko...“ Aida měla pocit, že jeho přízvuk byl podobný tomu u Klary, musel to tedy být také Polák.
„Reparo!“ pronesla profesorka Asmundová s hůlkou napřaženou směrem ke střepům. Sklenička se znovu složila do původního tvaru.
„Nic se nestalo, pane Selikowiczi. Ale příště používejte víc hlavu než ruce.“
Profesorčina poznámka vyvolala u studentů další salvu smíchu. Asmundová se obrátila a všimla si Aidiny skleničky.
„To vypadá slibně, slečno Valemínko. Pokračujte,“ vybídla ji. Aida se pod jejím propalujícím pohledem těžko soustředila, ale podařilo se jí prasklinu o něco zvětšit.
„Výborně!“ pochválila ji profesorka. Pak se otočila ke třídě. „Tady máte krásný příklad, jak to funguje. Mohla byste nám, slečno, laskavě popsat, jak jste toho dosáhla?“
Aida byla už zase středem nechtěné pozornosti a slova ze sebe lovila jen těžko.
„No... prostě jsem si představovala, že ta sklenička má prasklinu. A ona se tam udělala...“
Profesorka přikývla. „Jde o to, že si nesmíte představovat ‚prasknutí‘. To je příliš abstraktní příkaz pro vaši hůlku. Stačí, když jí vnutíte svou jasnou a jednoznačnou představu – například ‚tady vytvoř prasklinu‘. To je pak nesrovnatelně jednodušší. Formule fungují právě tak. Každá má svůj jasný a jednoznačný význam, který vám sice mohu popsat, ale na jeho přesné provedení musíte přijít sami. Aby vaše hůlka dělala přesně to, co chcete, musíte se především naučit soustředit.“
To byla základní idea celého kursu, na níž profesorka zřejmě velmi lpěla. Po celý zbytek vymezeného času zkoušeli přimět vlastní hůlky dělat všechno podle jejich představ.
Dostali velké archy pergamenu a profesorka před ně vykouzlila několik jednoduchých tvarů, které měli bez použití jakýchkoliv psacích potřeb – jen vlastními hůlkami – přenést na pergameny.
Ukázalo se, že to nebyl tak jednoduchý úkol, hůlky měly tendenci dělat něco úplně jiného, než po nich studenti chtěli. Posouvaly se po stole, vznášely se do vzduchu, Evě dokonce ten její neočekávaně vzplál. Aida vyplazovala špičku jazyka, jak upírala veškeré své soustředění na to, přimět svou hůlku kreslit čáru. Po hodné chvíli marného snažení se pokusila změnit taktiku. Vtiskla si do mysli jeden z obrazců a představila si jej nakreslený na papíře. K jejímu obrovskému překvapení se tam opravdu objevil. Zkoušela to i s těmi dalšími, ale pokud si tvar dostatečně jasně nepředstavila, hůlka měla tendence dělat neplechy. Například psát na pergamen věty, které měla právě v mysli, a které většinou nebyly právě nejslušnější.
Když se před ní po druhé místo oválné spirály objevila věta Krucinál, tak už sakra dělej, co chci, ty blbej kuse dřeva!, procházela profesorka Asmundová zrovna okolo a Aidě se jen taktak povedlo vykreslit tam příslušný obrazec místo usvědčujícího nápisu.
Ovšem podle poznámek, které profesorka trousila při cestě třídou, měli tento problém i jiní.
„Pane z Loyoly, vaše myšlenky tedy nejsou příliš svaté,“ utrousila směrem k Ignácovi, sedícímu v lavici před Aidou.
„Slečno Herbertová, nechcete se napít vody? Vypadá to, že byste potřebovala uklidnit nervy...“ prohlásila po shlédnutí Evina pergamenu.
„A jé, pane Kolumbe, teď jste tedy objevil Ameriku!“ spráskla ruce nad Robertem, který zrovna pochopil, že tlačením hůlky na povrch pergamenu si příliš nepomůže a v duchu proklínal své rodiče, kteří byli původci jeho příjmení.
Nakonec to ale k profesorčině uspokojení všichni jakž takž zvládli. A mohli se s úlevou vydat na oběd.
Aidě to šlo k jejímu velkému překvapení ze všech nejlépe a nemusela tedy dělat domácí úkol – zkoušet to znovu a znovu a všechny pokusy pečlivě popsat a vyhodnotit vlastní chyby – což jí vysloužilo několik závistivých pohledů spolužaček.
Příští týden: 10. kapitola - Baňky a chrliče
Čtenářská tipovací soutěž:
Vyhodnocení minulého kola -
8. tipovací otázka:
Jaké bude první kouzlo, které se povede Aidě? (Celkem anonymně hlasovalo 12 čtenářů, ale jen 5 z nich to uhodlo! Slabota!)
a) prasknutí skleničky 5 (41%)
b) zapálení svíčky silou vůle 5 (41%)
c) přenesení kresby na pergamen 2 (16%)
Správná odpověď byla tentokrát a) prasknutí skleničky. Přenášení kresby na pergamen se žáci také učili, nebylo to však první Aidino kouzlo:)
Bod tentokrát získává pouze Lili Smeaglová, takže vyrovnává náskok Lucy a stav je takovýto:
1.-2. Lucy Koralka a Lili Smeaglová (celkem 6 b), 3. Bailla Peerlessová (celkem 2 b), 4. Christina von Luna (celkem 1 b).
Další (už desátá) kapitola nese název Baňky a chrliče. Aida bude mít totiž svou první hodinu praktické alchymie. Já se vás tentokrát ale zeptám na následující předmět – kdo ho vyučuje?
9. tipovací otázka:
Kdo vyučuje Dějiny čar a kouzel?
a) profesorka Pomněnková
b) profesor Narcis
c) profesor Tulipán
Nezapomeňte poslat odpověď soví poštou:) Odpovědi přijímám vždy do ukončení on-line hlasování.
8. tipovací otázka:
Jaké bude první kouzlo, které se povede Aidě? (Celkem anonymně hlasovalo 12 čtenářů, ale jen 5 z nich to uhodlo! Slabota!)
a) prasknutí skleničky 5 (41%)
b) zapálení svíčky silou vůle 5 (41%)
c) přenesení kresby na pergamen 2 (16%)
Správná odpověď byla tentokrát a) prasknutí skleničky. Přenášení kresby na pergamen se žáci také učili, nebylo to však první Aidino kouzlo:)
Bod tentokrát získává pouze Lili Smeaglová, takže vyrovnává náskok Lucy a stav je takovýto:
1.-2. Lucy Koralka a Lili Smeaglová (celkem 6 b), 3. Bailla Peerlessová (celkem 2 b), 4. Christina von Luna (celkem 1 b).
Další (už desátá) kapitola nese název Baňky a chrliče. Aida bude mít totiž svou první hodinu praktické alchymie. Já se vás tentokrát ale zeptám na následující předmět – kdo ho vyučuje?
9. tipovací otázka:
Kdo vyučuje Dějiny čar a kouzel?
a) profesorka Pomněnková
b) profesor Narcis
c) profesor Tulipán
Nezapomeňte poslat odpověď soví poštou:) Odpovědi přijímám vždy do ukončení on-line hlasování.
úterý 9. června 2009
B4 - 1. úkol - pokračování
Jak se profesoři učili sportu mudlovskému
Siny de Sorrow
Jak už jsme slyšeli, bradavičtí profesoři propadli zálibě v teambuildingu. A jak už to tak bývá, na teambuildingových akcích vznikají podivné nápady.
S jedním takovým přišel i ctěný pan ředitel. V rámci odpočinku od studentů a od práce vůbec navrhl pan ředitel, aby si profesoři zahráli nějakou úplně novou hru. Vzkázal tedy všem dotyčným, aby se odpoledne dostavili na famfrpálové hřiště ve vhodném sportovním oblečení. Tato akce ale samozřejmě nemohla ujít bystrým studentům, kterým to celé přišlo velice divné a ujali se tedy rolí nezávislých tajných pozorovatelů.
Profesoři se začali pozvolna scházet na hřišti, snad všichni ve famfrpálovém oblečení, jelikož jiné sportovní snad ani neznali. Žádnému z nich nechybělo ani koště - co by to přeci bylo za sport, kdyby se při něm nelétalo?
S malým zpožděním pak dorazil i sám pan ředitel, taktéž vybavený jak na famfrpál a v ruce nesl něco, co tajně pozorující studenti nazvali novinami. Pohodlně se opřel o koště a začal nahlas předčítat jakýsi článek. Jak někteří slídilové později zjistili, šlo o mudlovské noviny se článkem ,,Fotbal, aneb rady pro tatínky s malými dětmi."
I přes vzdálenost půl hřiště byli vidět zamyšlené, někdy až vytřeštěné výrazy v obličejích vyučujících (viz obrázek Překvapení profesoři - od Siny).
Pak kdosi z famfrpálově oděných osob přinesl bednu čítající camrál, potlouky a zlatonku – „kuličky“ potřebné ke hraní famfrpálu. Ale kterou z nich vybrat? Toť byla očividně velká debata. Nakonec se ustanovilo, že bude nejlepší vypustit všechny míče a jim podobné předměty a že se uvidí, se kterým se bude hrát nejlépe.
Nová hádka na sebe ale nenechala dlouho čekat. Strhla se právě v té chvíli, když se sportovci chystali sednout na koště. V tu chvíli totiž pan profesor Nekro prohlásil: ,,Jakožto znalec mudlů a jejich vynálezů...No zkrátka, kolegové, opomněli jsme jeden důležitý fakt. Mudlové neumějí létat na košťatech...." A tak se vytvořily dvě party, které se přely o to, zda se již mudlové naučili létat na košťatech, nebo zda se nejedná o sport, protože bez košťat to zkrátka není sport
(viz obrázek Fotbal – od Sophie). Výsledkem byl opět kompromis. Protože jak řekla profesorka A. R. Rawenclaw - ,,Pokud se mudlové naučili létat, rozhodně moc nad zem nevystoupají."
A tak tedy profesoři nasedli na košťata a snažili se létat jen kousíček nad zemí, aby se jejich nohy sotva odlepily od země.
Když se tedy všichni přizpůsobili přízemnímu stylu létání, začali přemýšlet nad tím, čím vlastně budou míče odpalovat, když v článku nebyla
žádná řeč o pálkách či něčem podobném. A tak kdosi z řad profesorů přečetl článek ještě jednou.
Udivené pohledy opět nechyběly, jelikož ve článku údajně stálo cosi jako ,,kopat do míče", načež se opět ozval profesor Nekro s komentářem, že slovo kopat znamená hloubit - tedy kopat hrob. K tomu je ale potřeba cosi divného, něco jako lopata nebo jiné náčiní spadajíce spíše do bylinkářství či zahradničení. Pár jedinců se tedy vydalo pro lopaty, někteří pěšky, ti odvážnější letěli na košťatech.
Bohužel došlo k tomu, že madam Adrianet le Ros přecenila své síly a skončila mezi květináči. Ihned byla samozřejmě dopravena na ošetřovnu, kde jí hezky ovázali hlavu a doporučili klid a odpočinek.
Zbytek profesorů se zatím snažil přijít na to, co má společného míč a kopání hrobu. Přišel na to až netrpělivý pan Papulka, který vzteky a nudou dohromady kopl levou nohou do míče položeného na zemi. Ten zasvištěl vzduchem a pak opět dopadl na zem, byl to totiž camrál (viz obrázek Fotbal 2 – od Sophie).
,,Zajímavé!" vykřikl nadšeně pan řídící a všichni se hned začali kolem sebe rozhlížet, co se děje. Po chvilce dohadování, co se vlastně stalo, dotyčný profesor zopakoval svůj kopanec. ,,To bude ono," řekla zamyšleně madam Rawenclav zkoumající novinový článek. ,,Podívejte se na tu fotografii, tady nemají žádné rýče a mají míč tak divně u nohy. To bude asi ono..."
A tak profesoři konečně přišli na to, jak se hraje fotbal. Už jen chybělo odložit košťata - ale to by již bylo moc mudlovské, to bychom snad ani neměli dopustit.
Tímto vznikl kouzelnický fotbal s prazvláštními pravidly, která čítala mnoho podivných způsobů, ať už to bylo prostředí famfrpálového hřiště či honička stylu ,,všichni za míčem a míč za námi..." Samozřejmě nesmějí chybět košťata a ladný nízký let. Nejtěžší ovšem na tomto
sportu je dokopnout míč až do vysokých branek patřících famfrpálu. Je to tedy hra na dlouhý čas a kdo se první trefí, vyhrává.
Nutno ovšem podotknouti, že jsou k tomu potřeba pořádné boty. Právě na to totiž doplatila Angela Grey - Slytherin, která navštívila ošetřovnu krátce po madam Adrianet a taktéž si odnesla pořádný obvaz, ba dokonce sádru jako novou ozdobu sličné levé nožky.
Ač to tak ze začátku rozhodně nevypadalo, tak se profesoři velice bavili a vydrželi hrát dlouhé hodiny, než je začalo bolet celé tělo. Ale i potom očividně rádi vzpomínají na tento zážitek a v domnění, že o tom nikdo ze studentů neví, se klidně usmívají nad všemi trapasy a zábavnými momenty, které je při této hře potkaly.
Příště:
„Nuda“ v Bradavicích - Bailla Peerlessová
Siny de Sorrow
Jak už jsme slyšeli, bradavičtí profesoři propadli zálibě v teambuildingu. A jak už to tak bývá, na teambuildingových akcích vznikají podivné nápady.
S jedním takovým přišel i ctěný pan ředitel. V rámci odpočinku od studentů a od práce vůbec navrhl pan ředitel, aby si profesoři zahráli nějakou úplně novou hru. Vzkázal tedy všem dotyčným, aby se odpoledne dostavili na famfrpálové hřiště ve vhodném sportovním oblečení. Tato akce ale samozřejmě nemohla ujít bystrým studentům, kterým to celé přišlo velice divné a ujali se tedy rolí nezávislých tajných pozorovatelů.
Profesoři se začali pozvolna scházet na hřišti, snad všichni ve famfrpálovém oblečení, jelikož jiné sportovní snad ani neznali. Žádnému z nich nechybělo ani koště - co by to přeci bylo za sport, kdyby se při něm nelétalo?
S malým zpožděním pak dorazil i sám pan ředitel, taktéž vybavený jak na famfrpál a v ruce nesl něco, co tajně pozorující studenti nazvali novinami. Pohodlně se opřel o koště a začal nahlas předčítat jakýsi článek. Jak někteří slídilové později zjistili, šlo o mudlovské noviny se článkem ,,Fotbal, aneb rady pro tatínky s malými dětmi."
I přes vzdálenost půl hřiště byli vidět zamyšlené, někdy až vytřeštěné výrazy v obličejích vyučujících (viz obrázek Překvapení profesoři - od Siny).
Pak kdosi z famfrpálově oděných osob přinesl bednu čítající camrál, potlouky a zlatonku – „kuličky“ potřebné ke hraní famfrpálu. Ale kterou z nich vybrat? Toť byla očividně velká debata. Nakonec se ustanovilo, že bude nejlepší vypustit všechny míče a jim podobné předměty a že se uvidí, se kterým se bude hrát nejlépe.
Nová hádka na sebe ale nenechala dlouho čekat. Strhla se právě v té chvíli, když se sportovci chystali sednout na koště. V tu chvíli totiž pan profesor Nekro prohlásil: ,,Jakožto znalec mudlů a jejich vynálezů...No zkrátka, kolegové, opomněli jsme jeden důležitý fakt. Mudlové neumějí létat na košťatech...." A tak se vytvořily dvě party, které se přely o to, zda se již mudlové naučili létat na košťatech, nebo zda se nejedná o sport, protože bez košťat to zkrátka není sport
(viz obrázek Fotbal – od Sophie). Výsledkem byl opět kompromis. Protože jak řekla profesorka A. R. Rawenclaw - ,,Pokud se mudlové naučili létat, rozhodně moc nad zem nevystoupají."A tak tedy profesoři nasedli na košťata a snažili se létat jen kousíček nad zemí, aby se jejich nohy sotva odlepily od země.
Když se tedy všichni přizpůsobili přízemnímu stylu létání, začali přemýšlet nad tím, čím vlastně budou míče odpalovat, když v článku nebyla
žádná řeč o pálkách či něčem podobném. A tak kdosi z řad profesorů přečetl článek ještě jednou.Udivené pohledy opět nechyběly, jelikož ve článku údajně stálo cosi jako ,,kopat do míče", načež se opět ozval profesor Nekro s komentářem, že slovo kopat znamená hloubit - tedy kopat hrob. K tomu je ale potřeba cosi divného, něco jako lopata nebo jiné náčiní spadajíce spíše do bylinkářství či zahradničení. Pár jedinců se tedy vydalo pro lopaty, někteří pěšky, ti odvážnější letěli na košťatech.
Bohužel došlo k tomu, že madam Adrianet le Ros přecenila své síly a skončila mezi květináči. Ihned byla samozřejmě dopravena na ošetřovnu, kde jí hezky ovázali hlavu a doporučili klid a odpočinek.
Zbytek profesorů se zatím snažil přijít na to, co má společného míč a kopání hrobu. Přišel na to až netrpělivý pan Papulka, který vzteky a nudou dohromady kopl levou nohou do míče položeného na zemi. Ten zasvištěl vzduchem a pak opět dopadl na zem, byl to totiž camrál (viz obrázek Fotbal 2 – od Sophie).
,,Zajímavé!" vykřikl nadšeně pan řídící a všichni se hned začali kolem sebe rozhlížet, co se děje. Po chvilce dohadování, co se vlastně stalo, dotyčný profesor zopakoval svůj kopanec. ,,To bude ono," řekla zamyšleně madam Rawenclav zkoumající novinový článek. ,,Podívejte se na tu fotografii, tady nemají žádné rýče a mají míč tak divně u nohy. To bude asi ono..."A tak profesoři konečně přišli na to, jak se hraje fotbal. Už jen chybělo odložit košťata - ale to by již bylo moc mudlovské, to bychom snad ani neměli dopustit.
Tímto vznikl kouzelnický fotbal s prazvláštními pravidly, která čítala mnoho podivných způsobů, ať už to bylo prostředí famfrpálového hřiště či honička stylu ,,všichni za míčem a míč za námi..." Samozřejmě nesmějí chybět košťata a ladný nízký let. Nejtěžší ovšem na tomto
sportu je dokopnout míč až do vysokých branek patřících famfrpálu. Je to tedy hra na dlouhý čas a kdo se první trefí, vyhrává.Nutno ovšem podotknouti, že jsou k tomu potřeba pořádné boty. Právě na to totiž doplatila Angela Grey - Slytherin, která navštívila ošetřovnu krátce po madam Adrianet a taktéž si odnesla pořádný obvaz, ba dokonce sádru jako novou ozdobu sličné levé nožky.
Ač to tak ze začátku rozhodně nevypadalo, tak se profesoři velice bavili a vydrželi hrát dlouhé hodiny, než je začalo bolet celé tělo. Ale i potom očividně rádi vzpomínají na tento zážitek a v domnění, že o tom nikdo ze studentů neví, se klidně usmívají nad všemi trapasy a zábavnými momenty, které je při této hře potkaly.
Příště:
„Nuda“ v Bradavicích - Bailla Peerlessová
čtvrtek 4. června 2009
Obrazová příloha k článku Co prováděli profesoři v Zakázaném lese?
První pomoc (autor Sophia Glis Glisová – koláž s použitím nalezené fotografie z mudlovského tisku)
Ředitelský stan (autor Sophia Glis Glisová - koláž s použitím nalezené fotografie z filmu HP a Ohnivý pohár a dvou obrázků ze Školní obrazárny Bradavické školy čar a kouzel – se svolením p. Renina)
Mudlovské stany (autor Sophia Glis Glisová s použitím nalezené fotografie stanu, fotografie lesa od Nicholase McElena – se svolením autora*) a jednoho obrázku ze Školní obrazárny Bradavické školy čar a kouzel – se svolením p. Renina)
Ředitelský stan 2 (autor Sophia Glis Glisová - koláž s použitím vlastní fotografie a dvou obrázků ze Školní obrazárny Bradavické školy čar a kouzel – se svolením p. Renina)*) zvláštní poznámka – zadání úkolu jsem samozřejmě neprozradila
Co jsme to vlastně napsaly do B4?
PROFESORSKÝ TEAMBUILDING
Čtyři pikantní střípky
Pro Bradavickou čtyřku 2009 sepsalo reprezentační družstvo Mrzimoru
ve složení Claire Magic, Bailla Peerlessová, Siny de Sorrow a Sophia Glis Glisová
Co prováděli profesoři v Zakázaném lese?
Sophia Glis Glisová
Vážení čtenáři, možná že si vzpomínáte na loňské podivné události v Zakázaném lese. Kouzelnický tisk tehdy spekuloval na jedné straně o šikaně mezi bradavickými studenty, nezodpovědnosti průvodců a laxnosti vedení, na druhé straně o hysterických puberťačkách a vulgárních výrostcích…
Ministerstvo kouzel zvažovalo vyslání inspekce do Bradavické školy čar a kouzel, nakonec k tomu ale nedošlo - díky konexím pana ředitele Elénéra, flirtování ředitelské kachničky s ministerskými úředníky na odboru čarovzdělávání a také díky utěšenému kusu řádně vyuzeného bůčku, který věnoval ze svých zásob pan profesor Papulka
Studentské kolejní časopisy vedly rozsáhlou polemiku, šířily se všelijaké fámy a šuškanda, avšak nikdo pořádně nevěděl, co se vlastně přesně stalo.
Ale jisté je, že jednoho rána začátkem prosince roku 2008 se na hlavní školní nástěnce objevilo šokující oznámení:
Les byl potom zavřený celý měsíc a samozřejmě se množily jak domněnky, co to má znamenat a co se v Lese vlastně děje, tak také stížnosti a reptání. Ze strany lesních skautů se ozývaly námitky, že právě teď je zapotřebí, aby lesní pracovníci mohli do lesa, neboť je potřeba v zimě přikrmovat zvířátka.
Vedení školy však nijak nespěchalo s vysvětlením prapodivné situace. Jen profesor Werewolf vyzval osazenstvo hradu ke klidu a prozradil: „Změna v lese nebude úplně malého rázu.“
Někdy po Novém roce se zrekonstruovaná brána Lesa otevřela a v přebudované přijímací kanceláři se návštěvníci dočkali zajímavé novinky: Lesní knihy, která je veřejně přístupná pro každého studentíka a v níž je zaznamenán průběh všech výprav do Zapovězeného lesa.
Všech? Nu, jen těch, které proběhly PO Novém roce.
Co se však odehrávalo v Lese po dobu, kdy byl uzavřen?
Proč se to nemá nikdo dovědět?
Jako investigativní novinářka, šéfredaktorka Žlutého Trimela a redaktorka Denního Věštce jsem to nemohla nechat jen tak.
Opravdu přestavba vstupní brány Lesa trvala celé čtyři týdny? A proč v té době bylo ve škole tak málo profesorů? Vždyť jsme několikrát měli suplování! Dobře, pak do toho přišly vánoční prázdniny, ale stejně! Co před námi ti důstojně vyhlížející muži a ženy ve fialových hábitech vlastně tají?
A tak jsem se začala pozorně rozhlížet okolo sebe…
Moje podezření vzbudil mladý profesor Ségolas Clermond Revain, který se neustále promenoval po hradě s křišťálovou lahvičkou v ruce a zasněným výrazem ve tváři. Na lahvičce sice byl nápis Elixír štěstí, ale přesně do takovýchhle lahviček si přece lidé odkládají vzpomínky, od kterých si chtějí – no řekněme odpočinout…
Pan Révain, známý milovník hudby, je tak trochu roztržitý, a tak se mi podařilo ho jednou zastavit a pod záminkou dotazu na podrobnosti chystaného hudebního večera jsem mu lahvičku nenápadně vyměnila za jinou, na pohled úplně stejnou. Byl v ní jitrocelový sirup…
A zatímco pan Révain odběhl za hudbymilovnými studenty, já jsem se schovala v dívčí umývárně a zamkla se v jedné kabince…
Otevřela jsem lahvičku a podívala se do ní: opravdu, vypadalo to jako vzpomínka.
Naštěstí jsem si ještě pamatovala tajný vchod do havraspárské muzejní expozice – byla tam přece vystavená opravdická myslánka!
A tak (samozřejmě neprozradím jak a kudy) jsem se tam tajně v noci vplížila. Ve své Jezevčí taštičce jsem měla dvě lahvičky: jednu plnou, kterou jsem sebrala panu Révainovi, a jednu prázdnou. Do té jsem nalila vzpomínku pana Werewolfa, která byla v jedné z myslánek, nádobu jsem raději ještě vyčistila kouzlem Pulírexo a vyklopila do ní vzpomínku pana Révaina.
A tady je.
Jsem v nějaké honosně zařízené místnosti, je plná profesorů, a tak usuzuji, že to nejspíš bude sborovna. Samosebou, až dosud jsem tu nikdy nebyla, a tak se zvědavě rozhlížím.
Ale všichni profesoři jsou shromážděni v hloučku kolem pana ředitele a pana profesora Gravediggera, který jim něco náramně důležitě vykládá, a tak jdu honem poslouchat.
Pan Nekro, proslulý jako expert na mudly, drží v ruce nějaký barevný leták vytištěný na křídovém papíře, bezpochyby mudlovský. A už slyším, co předčítá:
„Outdoorové aktivity jsou velice oblíbeným prostředkem vzdělávání zaměstnanců a zároveň způsobem, jak stmelovat pracovní kolektivy. Přínosy takového programu jsou především v zlepšení pracovní spolupráce, zvýšení motivace a zlepšení vnitro- i mezitýmové komunikace, vzájemné poznání členů týmu, ale také relaxace a odpočinek nebo zvýšení fyzické kondice.“
„Čože? Čo je to autdúrové?“ ozve se madam te Tiba. Ostatní se sice tváří, že tomu rozuměli, ale je vidět, že si také moc jistí nejsou.
„No…jak bych vám to…prostě víte, jak pan ředitel vykládal o tom teambuildingu,“ začne vysvětlovat pan Nekro. „Že je to ohromně populární mezi mudly, když si na nějakém pracovišti jdou už všichni na nervy, na ničem se nejsou schopní domluvit, nikoho to nebaví a práce se jim nedaří, tak prý pomůže, když odjedou někam na výlet a třeba po sobě střílí barvičkama, skáčou na gumovém laně z mostu nebo sjíždějí řeku na kánoích, no a protože to jsou všecko věci, které se dělají venku, tak se tomu říká out-door, to je anglicky. To slovo teambuilding je taky anglicky, je to něco jako budování týmu.“
Bylo zábavné sledovat stupňující se zmatek ve tvářích profesorů, jindy tak suverénních.
Madam te Tiba nepřestávala kroutit hlavou a zaslechla jsem, jak něco šeptá panu Reninovi, ale nerozuměla jsem jí.
„No a tadyhle pan Nekro pro nás objednal ohromně zajímavý teambuildingový program u jedné mudlovské agentury, která se jmenuje Survival. Jedná se o kurs přežití v extrémních podmínkách, a všichni určitě uznáte, že jako pedagogové toto určitě využijeme. Dostaneme mudlovského instruktora, který bude vše organizovat, samozřejmě mu potom budeme muset trochu pozměnit paměť,“ zamrkal pan Elénére na profesorky, které k němu s úctou vzhlížely.
„Bude se to celé odehrávat v Zapovězeném lese, takže nyní jistě chápete opatření, která jsem učinil,“ pozvedl pergamen s kopií oznámení o uzavření Lesa z důvodu reorganizace. Mezi profesory to zašumělo. Ředitel je pohybem ruky utišil a pokračoval: „Nemůžeme přece potřebovat, aby nás okukovali nějací mrňaví zvědaví studentíci, jak se snažíme postavit na sněhu mudlovský stan.“
Profesoři nevěřili vlastní uším. Cože? Mudlovský stan? Ředitel jim však nenechal žádný čas k váhání. Naopak, na cestu se měli vydat teď hned.
„Všichni se teple oblékněte, jinak si s sebou nic neberte a hůlky nechte v ložnici. Zkusíme si přežít ve sněhu a mrazu v Zapovězeném lese úplně bez použití kouzel! To bude úžasně dobrodružné! Uvidíte, jak nás takový zážitek ohromně stmelí! Naučíme se lépe spolupracovat, pomáhat si a řešit nečekané problémy!“
„Nemohli bysme se prostě vožrat jako vždycky? To bysme byli kamarádi hnedka!“ zeptal se někdo, ale pan ředitel se hrozivě zamračil. A tak se všichni rozběhli do svých komnat, aby se oblékli na nečekanou výpravu.
Za chvíli už jsem je viděla, jak v houfu směřují k bráně Lesa. Utíkala jsem za nimi. Všimla jsem si, že teď je s nimi nějaký urostlý a ohromně hezký, i když drsně vyhlížející mudla kolem třicítky, samý sval a šlacha…no nic, budu pokračovat. Opravdu netuším, jak se dostal k hradu, ale samozřejmě pro pana ředitele není nic nemožného.
Byl to zaručeně ten instruktor. „Takže…vy jste tedy učitelé a rádi byste si vyzkoušeli přežití v zimní přírodě…tak poslouchejte, co nás zhruba čeká.“
Bylo vidět, že profesoři vlečou nějaké těžké pytle a vaky, samozřejmě ale nemohli použít žádné nadnášecí kouzlo, jak byli zvyklí.
Instruktor u lesní brány všem profesorům rozdal nějaké divné zařízení a ukázal jim, jak si to mají připevnit na boty. Byly to takové asi půl metru dlouhé placky z čehosi spleteného do oválného tvaru. Instruktor vysvětlil, že jsou to sněžnice a mají jim pomoct, aby se při chůzi nebořili do hlubokého sněhu.
„Samotný kurz začíná nácvikem pohybu v neupraveném terénu na sněžnicích, orientací v terénu jak pomocí klasické mapy, tak i prostřednictvím GPS přístroje,“ vykládal instruktor zkoprnělým profesorům. Dámy, které se nedokázaly vzdát elegance, se klopotně snažily zašněrovat své střevíčky s jehlovými podpatky do sněžnic.
„Poté následuje krátký úvod do první pomoci v horských podmínkách a nácvik lavinové záchrany. V odpoledních hodinách pak přesun na místo noclehu, kde si účastníci postaví stany a přenocují.“ Madam Grey-Slytherin vyjekla a madam Čihůlková omdlela. Když se podařilo obě profesorky přivést k sobě a jakž takž uklidnit, instruktor pokračoval:
„Druhý den skupinu čeká krátká túra na sněžnicích, nácvik pohybu v hustém lese a v lavinovém svahu. Ještě jednou si pak všichni vyzkouší reálné řešení krizové situace – simulaci záchrany pod lavinou. Jako bonus nakonec je před návratem zpět do civilizace pro všechny připravena možnost vyzkoušet si jízdu se psím spřežením.“
Celý den až do odpoledne profesoři pochodovali lesem. Instruktor jim občas něco ukazoval na veliké barevné mapě. (Zajímavé! Tak mudlové normálně mají mapu Zapovězeného lesa, a nám se pořád tvrdí, že žádná neexistuje. Instruktor něco vykládal o snímcích z „družice“, ale to nevím, co tím myslel.) Potom se všichni shlukli okolo jakési malé krabičky, o které instruktor řekl, že to je „džípíeska“ a vysvětloval, jak to funguje. Prý se nějak zadá, kam se chceme dostat, a ta krabička nám říká, jak máme jít – je tam prý nějaká šipka, která ukazuje směr a ozve se hlas, který radí třeba „sto metrů rovně“. No a pak že prý mudlové neznají kouzla…
Také si cestou zkoušeli záchranu raněného (viz obrázek První pomoc – obrazová příloha). Zavázali profesorce Grey-Slytherin nohu, jako že ji má zlomenou (to ještě nevěděli, že zanedlouho se jí to vyplní – viz článek Jak se profesoři učili sportu mudlovskému od Siny de Sorrow). Pan Werewolf a pan Nekromacer posadili madam Grey-Slytherin na jakési dřevěné tyčky jako na nosítka a nesli ji na ramenou, pan Kilahim s panem Reninem nesli nějakou jinou profesorku, myslím, že to byla madam Ravenclaw, protože dost nadávala, že ji to dřevo tlačí a že to moc drncá.
Když se přiblížil soumrak, zavelel instruktor, že je třeba postavit stany. Pan ředitel, který přece nabádal profesory, aby hůlky nechali doma, sáhl do své holínky a hádejte, co vytáhl! Ukázal na plácek sněhu před sebou a pronesl jakousi formuli, načež se z jeho pytle vybalil stan a sám se postavil. Instruktor na to koukal jako blázen, ale to ještě nebylo nic proti tomu, když se podíval dovnitř a uviděl ten luxus (viz obrázek Ředitelský stan – obrazová příloha). Profesor Werewolf si zuřivě plácal na čelo a honem provedl na instruktorovi důkladné paměťové kouzlo.
Pan Nekro všem připomněl, že si mají své stany vlastnoručně postavit, a to stany mudlovské, zapůjčené od agentury Survival, které nesou v pytlích. Vypadalo to zajímavě. Profesoři vytřepali z obalů velké všelijak poskládané cosi ze šustivé látky s různými poutky a šňůrami, pak nějaké divné tyčky a kolíky a bezradně nad tím stáli. Instruktor obrátil oči v sloup, ale jen si pomyslel své a šel jim pomáhat a radit. Za hodinu stany opravdu stály! Bylo zajímavé, že v nich byly nastrkané dlouhatánské pružné tyče, měly aspoň deset stop, ale přitom je instruktor vysypával z úplně malého sáčku a pak je nějak zvětšil nebo co…
Profesoři vlezli do stanů a ihned se začali hrozně divit, jak se mají vejít do tak mrňavého prostoru (viz obrázek Mudlovské stany a Ředitelský stan 2 -– obrazová příloha) a madam Angela se ptala, kde to má koupelnu. Instruktor si myslel, že to má být vtip, tak se úslužně zasmál, ale pan Nekro za jeho zády na všechny potichu gestikuloval, aby mlčeli. Instruktor profesorům rozdal spací pytle a chvíli poté se vzpomínka pana Révaina zatměla. Pravděpodobně usnul.
Sice měl následovat ještě další den, ale uvědomila jsem si, že mám druhý den písemku z Chovu dinosaurů a musím se ještě učit. A tak jsem se zhluboka nadechla a vrátila se z myslánky zpět do přítomnosti.
Obrazová příloha byla přidána v dalším příspěvku, takže se nachází NAD tímto článkem:)
Příště:
Jak se profesoři učili sportu mudlovskému od Siny de Sorrow
Čtyři pikantní střípky
Pro Bradavickou čtyřku 2009 sepsalo reprezentační družstvo Mrzimoru
ve složení Claire Magic, Bailla Peerlessová, Siny de Sorrow a Sophia Glis Glisová
Co prováděli profesoři v Zakázaném lese?
Sophia Glis Glisová
Vážení čtenáři, možná že si vzpomínáte na loňské podivné události v Zakázaném lese. Kouzelnický tisk tehdy spekuloval na jedné straně o šikaně mezi bradavickými studenty, nezodpovědnosti průvodců a laxnosti vedení, na druhé straně o hysterických puberťačkách a vulgárních výrostcích…
Ministerstvo kouzel zvažovalo vyslání inspekce do Bradavické školy čar a kouzel, nakonec k tomu ale nedošlo - díky konexím pana ředitele Elénéra, flirtování ředitelské kachničky s ministerskými úředníky na odboru čarovzdělávání a také díky utěšenému kusu řádně vyuzeného bůčku, který věnoval ze svých zásob pan profesor Papulka
Studentské kolejní časopisy vedly rozsáhlou polemiku, šířily se všelijaké fámy a šuškanda, avšak nikdo pořádně nevěděl, co se vlastně přesně stalo.
Ale jisté je, že jednoho rána začátkem prosince roku 2008 se na hlavní školní nástěnce objevilo šokující oznámení:
Les byl potom zavřený celý měsíc a samozřejmě se množily jak domněnky, co to má znamenat a co se v Lese vlastně děje, tak také stížnosti a reptání. Ze strany lesních skautů se ozývaly námitky, že právě teď je zapotřebí, aby lesní pracovníci mohli do lesa, neboť je potřeba v zimě přikrmovat zvířátka.Vedení školy však nijak nespěchalo s vysvětlením prapodivné situace. Jen profesor Werewolf vyzval osazenstvo hradu ke klidu a prozradil: „Změna v lese nebude úplně malého rázu.“
Někdy po Novém roce se zrekonstruovaná brána Lesa otevřela a v přebudované přijímací kanceláři se návštěvníci dočkali zajímavé novinky: Lesní knihy, která je veřejně přístupná pro každého studentíka a v níž je zaznamenán průběh všech výprav do Zapovězeného lesa.
Všech? Nu, jen těch, které proběhly PO Novém roce.
Co se však odehrávalo v Lese po dobu, kdy byl uzavřen?
Proč se to nemá nikdo dovědět?
Jako investigativní novinářka, šéfredaktorka Žlutého Trimela a redaktorka Denního Věštce jsem to nemohla nechat jen tak.
Opravdu přestavba vstupní brány Lesa trvala celé čtyři týdny? A proč v té době bylo ve škole tak málo profesorů? Vždyť jsme několikrát měli suplování! Dobře, pak do toho přišly vánoční prázdniny, ale stejně! Co před námi ti důstojně vyhlížející muži a ženy ve fialových hábitech vlastně tají?
A tak jsem se začala pozorně rozhlížet okolo sebe…Moje podezření vzbudil mladý profesor Ségolas Clermond Revain, který se neustále promenoval po hradě s křišťálovou lahvičkou v ruce a zasněným výrazem ve tváři. Na lahvičce sice byl nápis Elixír štěstí, ale přesně do takovýchhle lahviček si přece lidé odkládají vzpomínky, od kterých si chtějí – no řekněme odpočinout…
Pan Révain, známý milovník hudby, je tak trochu roztržitý, a tak se mi podařilo ho jednou zastavit a pod záminkou dotazu na podrobnosti chystaného hudebního večera jsem mu lahvičku nenápadně vyměnila za jinou, na pohled úplně stejnou. Byl v ní jitrocelový sirup…
A zatímco pan Révain odběhl za hudbymilovnými studenty, já jsem se schovala v dívčí umývárně a zamkla se v jedné kabince…
Otevřela jsem lahvičku a podívala se do ní: opravdu, vypadalo to jako vzpomínka.
Naštěstí jsem si ještě pamatovala tajný vchod do havraspárské muzejní expozice – byla tam přece vystavená opravdická myslánka!
A tak (samozřejmě neprozradím jak a kudy) jsem se tam tajně v noci vplížila. Ve své Jezevčí taštičce jsem měla dvě lahvičky: jednu plnou, kterou jsem sebrala panu Révainovi, a jednu prázdnou. Do té jsem nalila vzpomínku pana Werewolfa, která byla v jedné z myslánek, nádobu jsem raději ještě vyčistila kouzlem Pulírexo a vyklopila do ní vzpomínku pana Révaina.
A tady je.
Jsem v nějaké honosně zařízené místnosti, je plná profesorů, a tak usuzuji, že to nejspíš bude sborovna. Samosebou, až dosud jsem tu nikdy nebyla, a tak se zvědavě rozhlížím.
Ale všichni profesoři jsou shromážděni v hloučku kolem pana ředitele a pana profesora Gravediggera, který jim něco náramně důležitě vykládá, a tak jdu honem poslouchat.
Pan Nekro, proslulý jako expert na mudly, drží v ruce nějaký barevný leták vytištěný na křídovém papíře, bezpochyby mudlovský. A už slyším, co předčítá:„Outdoorové aktivity jsou velice oblíbeným prostředkem vzdělávání zaměstnanců a zároveň způsobem, jak stmelovat pracovní kolektivy. Přínosy takového programu jsou především v zlepšení pracovní spolupráce, zvýšení motivace a zlepšení vnitro- i mezitýmové komunikace, vzájemné poznání členů týmu, ale také relaxace a odpočinek nebo zvýšení fyzické kondice.“
„Čože? Čo je to autdúrové?“ ozve se madam te Tiba. Ostatní se sice tváří, že tomu rozuměli, ale je vidět, že si také moc jistí nejsou.
„No…jak bych vám to…prostě víte, jak pan ředitel vykládal o tom teambuildingu,“ začne vysvětlovat pan Nekro. „Že je to ohromně populární mezi mudly, když si na nějakém pracovišti jdou už všichni na nervy, na ničem se nejsou schopní domluvit, nikoho to nebaví a práce se jim nedaří, tak prý pomůže, když odjedou někam na výlet a třeba po sobě střílí barvičkama, skáčou na gumovém laně z mostu nebo sjíždějí řeku na kánoích, no a protože to jsou všecko věci, které se dělají venku, tak se tomu říká out-door, to je anglicky. To slovo teambuilding je taky anglicky, je to něco jako budování týmu.“
Bylo zábavné sledovat stupňující se zmatek ve tvářích profesorů, jindy tak suverénních.
Madam te Tiba nepřestávala kroutit hlavou a zaslechla jsem, jak něco šeptá panu Reninovi, ale nerozuměla jsem jí.
„No a tadyhle pan Nekro pro nás objednal ohromně zajímavý teambuildingový program u jedné mudlovské agentury, která se jmenuje Survival. Jedná se o kurs přežití v extrémních podmínkách, a všichni určitě uznáte, že jako pedagogové toto určitě využijeme. Dostaneme mudlovského instruktora, který bude vše organizovat, samozřejmě mu potom budeme muset trochu pozměnit paměť,“ zamrkal pan Elénére na profesorky, které k němu s úctou vzhlížely.
„Bude se to celé odehrávat v Zapovězeném lese, takže nyní jistě chápete opatření, která jsem učinil,“ pozvedl pergamen s kopií oznámení o uzavření Lesa z důvodu reorganizace. Mezi profesory to zašumělo. Ředitel je pohybem ruky utišil a pokračoval: „Nemůžeme přece potřebovat, aby nás okukovali nějací mrňaví zvědaví studentíci, jak se snažíme postavit na sněhu mudlovský stan.“
Profesoři nevěřili vlastní uším. Cože? Mudlovský stan? Ředitel jim však nenechal žádný čas k váhání. Naopak, na cestu se měli vydat teď hned.
„Všichni se teple oblékněte, jinak si s sebou nic neberte a hůlky nechte v ložnici. Zkusíme si přežít ve sněhu a mrazu v Zapovězeném lese úplně bez použití kouzel! To bude úžasně dobrodružné! Uvidíte, jak nás takový zážitek ohromně stmelí! Naučíme se lépe spolupracovat, pomáhat si a řešit nečekané problémy!“
„Nemohli bysme se prostě vožrat jako vždycky? To bysme byli kamarádi hnedka!“ zeptal se někdo, ale pan ředitel se hrozivě zamračil. A tak se všichni rozběhli do svých komnat, aby se oblékli na nečekanou výpravu.
Za chvíli už jsem je viděla, jak v houfu směřují k bráně Lesa. Utíkala jsem za nimi. Všimla jsem si, že teď je s nimi nějaký urostlý a ohromně hezký, i když drsně vyhlížející mudla kolem třicítky, samý sval a šlacha…no nic, budu pokračovat. Opravdu netuším, jak se dostal k hradu, ale samozřejmě pro pana ředitele není nic nemožného.
Byl to zaručeně ten instruktor. „Takže…vy jste tedy učitelé a rádi byste si vyzkoušeli přežití v zimní přírodě…tak poslouchejte, co nás zhruba čeká.“
Bylo vidět, že profesoři vlečou nějaké těžké pytle a vaky, samozřejmě ale nemohli použít žádné nadnášecí kouzlo, jak byli zvyklí.
Instruktor u lesní brány všem profesorům rozdal nějaké divné zařízení a ukázal jim, jak si to mají připevnit na boty. Byly to takové asi půl metru dlouhé placky z čehosi spleteného do oválného tvaru. Instruktor vysvětlil, že jsou to sněžnice a mají jim pomoct, aby se při chůzi nebořili do hlubokého sněhu.
„Samotný kurz začíná nácvikem pohybu v neupraveném terénu na sněžnicích, orientací v terénu jak pomocí klasické mapy, tak i prostřednictvím GPS přístroje,“ vykládal instruktor zkoprnělým profesorům. Dámy, které se nedokázaly vzdát elegance, se klopotně snažily zašněrovat své střevíčky s jehlovými podpatky do sněžnic.
„Poté následuje krátký úvod do první pomoci v horských podmínkách a nácvik lavinové záchrany. V odpoledních hodinách pak přesun na místo noclehu, kde si účastníci postaví stany a přenocují.“ Madam Grey-Slytherin vyjekla a madam Čihůlková omdlela. Když se podařilo obě profesorky přivést k sobě a jakž takž uklidnit, instruktor pokračoval:
„Druhý den skupinu čeká krátká túra na sněžnicích, nácvik pohybu v hustém lese a v lavinovém svahu. Ještě jednou si pak všichni vyzkouší reálné řešení krizové situace – simulaci záchrany pod lavinou. Jako bonus nakonec je před návratem zpět do civilizace pro všechny připravena možnost vyzkoušet si jízdu se psím spřežením.“
Celý den až do odpoledne profesoři pochodovali lesem. Instruktor jim občas něco ukazoval na veliké barevné mapě. (Zajímavé! Tak mudlové normálně mají mapu Zapovězeného lesa, a nám se pořád tvrdí, že žádná neexistuje. Instruktor něco vykládal o snímcích z „družice“, ale to nevím, co tím myslel.) Potom se všichni shlukli okolo jakési malé krabičky, o které instruktor řekl, že to je „džípíeska“ a vysvětloval, jak to funguje. Prý se nějak zadá, kam se chceme dostat, a ta krabička nám říká, jak máme jít – je tam prý nějaká šipka, která ukazuje směr a ozve se hlas, který radí třeba „sto metrů rovně“. No a pak že prý mudlové neznají kouzla…
Také si cestou zkoušeli záchranu raněného (viz obrázek První pomoc – obrazová příloha). Zavázali profesorce Grey-Slytherin nohu, jako že ji má zlomenou (to ještě nevěděli, že zanedlouho se jí to vyplní – viz článek Jak se profesoři učili sportu mudlovskému od Siny de Sorrow). Pan Werewolf a pan Nekromacer posadili madam Grey-Slytherin na jakési dřevěné tyčky jako na nosítka a nesli ji na ramenou, pan Kilahim s panem Reninem nesli nějakou jinou profesorku, myslím, že to byla madam Ravenclaw, protože dost nadávala, že ji to dřevo tlačí a že to moc drncá.
Když se přiblížil soumrak, zavelel instruktor, že je třeba postavit stany. Pan ředitel, který přece nabádal profesory, aby hůlky nechali doma, sáhl do své holínky a hádejte, co vytáhl! Ukázal na plácek sněhu před sebou a pronesl jakousi formuli, načež se z jeho pytle vybalil stan a sám se postavil. Instruktor na to koukal jako blázen, ale to ještě nebylo nic proti tomu, když se podíval dovnitř a uviděl ten luxus (viz obrázek Ředitelský stan – obrazová příloha). Profesor Werewolf si zuřivě plácal na čelo a honem provedl na instruktorovi důkladné paměťové kouzlo.
Pan Nekro všem připomněl, že si mají své stany vlastnoručně postavit, a to stany mudlovské, zapůjčené od agentury Survival, které nesou v pytlích. Vypadalo to zajímavě. Profesoři vytřepali z obalů velké všelijak poskládané cosi ze šustivé látky s různými poutky a šňůrami, pak nějaké divné tyčky a kolíky a bezradně nad tím stáli. Instruktor obrátil oči v sloup, ale jen si pomyslel své a šel jim pomáhat a radit. Za hodinu stany opravdu stály! Bylo zajímavé, že v nich byly nastrkané dlouhatánské pružné tyče, měly aspoň deset stop, ale přitom je instruktor vysypával z úplně malého sáčku a pak je nějak zvětšil nebo co…
Profesoři vlezli do stanů a ihned se začali hrozně divit, jak se mají vejít do tak mrňavého prostoru (viz obrázek Mudlovské stany a Ředitelský stan 2 -– obrazová příloha) a madam Angela se ptala, kde to má koupelnu. Instruktor si myslel, že to má být vtip, tak se úslužně zasmál, ale pan Nekro za jeho zády na všechny potichu gestikuloval, aby mlčeli. Instruktor profesorům rozdal spací pytle a chvíli poté se vzpomínka pana Révaina zatměla. Pravděpodobně usnul.
Sice měl následovat ještě další den, ale uvědomila jsem si, že mám druhý den písemku z Chovu dinosaurů a musím se ještě učit. A tak jsem se zhluboka nadechla a vrátila se z myslánky zpět do přítomnosti.
Obrazová příloha byla přidána v dalším příspěvku, takže se nachází NAD tímto článkem:)
Příště:
Jak se profesoři učili sportu mudlovskému od Siny de Sorrow
středa 3. června 2009
Riaditeľova kačička II.
(Informuje odbornice na kachničky Lucy Koralka)Len prednedávnom sme vám priniesli článok o kačičke a reakcie nenechali na seba dlho čakať. V komentároch ku článku sa jeden čitateľ vyjadril, že kačičku mal možnosť vidieť na vlastné oči, no skôr než kačičku, jej podobiznu na trenírkach. Tak som vyzvala tohto čitateľa, konkrétne Alanise Olien Harlin, aby nám do redakcie zaslala fotku, ak ju má.
Nemusela som čakať dlho a fotka nám do redakcie prišla. Musím povedať, že som bola veľmi zvedavá, čo na nej bude. Po otvorení obálky som mala možnosť zazrieť fotku pána riaditeťa v trenírkach, na ktorých bol obrázok kačičky. Bingo! Kačička v plnej kráse. Predpokladám, že pán riaditeľ nosí na trenírkach skutočnú podobu kačičky - alebo možno nie? Môžeme predpokladať, že vpustil niekoho do blízkosti kačičky, aby mu mohol vyrobiť trenírky s jej podobizňou? Pre istotu sme fotky podrobili skúške originality a v tej obstála, nebol to žiadny falzifikát! Snáď máme pred sebou skutočnú podobu kačičky :]
Ale zároveň s príchodom tejto fotky sa otvorila ďalšia záhada. S kade mala slečna
Alanise túto fotku? Vyfotila ju sama? Potom ako sa dostala do blízkosti pána riaditeľa, dokonca v trenírkach! Zablúdila snáď na hrade a nechcene vošla do jeho kabinetu? Je to čoraz viac zaujímavejšie. Chcela som za ňou zájsť a popýtať sa na to, ale výzor na jej tvári mi prezradil, že nie je na to ten pravý čas. Veľký monokel pod okom vravel za všetko :]Dúfam, že slečna Alanise nám rozpovie príbeh ako sa k tejto fotke dostala :]
úterý 2. června 2009
Aida Valemínka: 8. kapitola - Zakázaná chodba
napsala Lemma Plíživá
Chodby, křižovatky, zákruty, zkratky a slepé uličky, to všechno dívky zakrátko objevily i v bezprostředním okolí Velké Síně. Ze začátku se pohybovaly pouze v jejím okolí, ale záhy začaly být zvědavé, jak to vypadá mimo obydlené srdce školy.
Vydaly se směrem, kterým předtím ještě nešly. Chodby se zužovaly, ubývalo soch, obrazů a ozdob a přibývalo vlhkosti, prachu a sem tam i nějakých těch zvířat. Ukázalo se, že jediná Aida má odpor z krys, všechny ostatní vyrůstaly v kouzelnických rodinách, kde jsou krysy oblíbenými domácími mazlíčky.
Ve chvíli, kdy začaly přemýšlet, jestli se nemají vrátit zpátky, narazily na chodbu označenou třemi svislými zářezy a nějakým znakem. Gudrun si toho všimla jako první.
„Podívejte se na tohle, co myslíte, že to je?“ Většina jen pokrčila rameny, ale důvtipnější Laura prohlásila sebejistě: „To je přece jasné, to bude jedna ze Zakázaných chodeb, o kterých mluvil ředitel na slavnosti. Erik mi říkal, že jsou označené prastarou runou zákazu. Tahle značka bude asi ona.“
Zakázané chodby! Ta slova všechny lákala. Nejen, že jim nikdo neřekl, proč jsou zakázané, ale také neměly ani tušení, co se skrývá uvnitř.
První to vyslovila Eva. „Pojďme do ní nakouknout! Jen pár kroků a pak se vrátíme! Je tam světla dost a můžeme se kdykoliv vrátit...“
Dívky pohlížely jedna na druhou a snažily se najít nějaký přijatelný kompromis mezi poslušností a zvědavostí. Nakonec přece jen zvítězila touha po poznání a v čele s Evou se vydaly pomalými a obezřetnými kroky chodbou. Aida si s každým metrem uvědomovala víc a víc, jak jsou bezbranné. Mají sice svoje hůlky, ale můžou je tak akorát házet. Jenže když šly i ostatní... tak přece nezůstane sama.
Jejich pochod přerušila Eva, jdoucí vpředu, když se náhle zastavila.
„Co se děje?“ ozvalo se zezadu.
„Je tu... nějaká zeď...“ váhala Eva.
„Co blázníš, jaká zeď?“ chtěla vědět Laura.
„Tak si sáhni sama, když mi nevěříš,“ odsekla Eva a skutečně to vypadalo, jako kdyby byly její ruce o něco pevného opřené. Všechny dohromady si osahaly neviditelnou bariéru před nimi, která jim zabraňovala v dalším postupu. Ať tlačily, bouchaly nebo kopaly jak chtěly, magická stěna neustoupila.
„Tohle nemá cenu,“ namítala celkem rozumně Aida. „Kdokoliv tady tu stěnu postavil, určitě uměl kouzlit líp než my všechny dohromady...“
Gudrun se nechala přesvědčit a odstoupila. V tu chvíli Linda, která osahávala stěnu po celé její šířce, vykřikla překvapením.
„Tady něco je!“
Všechny čtyři se k ní nahrnuly. Linda měla ruku téměř úplně u levé zdi, přibližně ve výši svého pasu.
„Je to tady nějaké... slabší. Pruží to... a když zatlačím...“ zkusila to Linda, „jsem uvnitř!“ zajásala a pohybovala rukou, aby ostatní viděly, že ji má skrz bariéru. Ostatní si to taky chtěly vyzkoušet. Lauře se dokonce povedlo „díru“ rozšířit tak, že se jí tam vešla ruka i hlava.
„Pomozte mi a budeme moct na druhou stranu všechny!“ nabádala je. Pustily se do toho. V zápalu práce úplně zapomněly, že se pohybují v Zakázané chodbě a mohou za to dostat vysoký trest.
Nakonec se Evě podařilo protáhnout na druhou stranu a pomohla tam i ostatním. Všechny se trochu nejistě rozhlédly kolem sebe.
„Pojďme ještě tady za ten roh,“ prosila Eva. Nečekala na souhlas a vydala se tam. Nakoukla a zavrtěla hlavou. „Nic nevidím. Je tam úplná tma,“ prohlásila lítostivě.
„Pojďme už zpátky,“ přesvědčovala ji Aida, „co když nás tu chytnou?“ Rozumně předpokládala, že argumenty týkající se možného nebezpečí nebudou její kamarádky brát v úvahu. Všechny kromě Evy vypadaly rozpolceně.
Najednou sebou Gudrun trhla.
„Něco jsem zaslechla!“ špitla ustrašeně. Eva se okamžitě vrátila k ostatním a vrhala do chodby nejisté pohledy. Dívky zatajovaly dech, aby jim neunikl sebemenší šramot. A opravdu. Uslyšely pravidelný klapavý zvuk, který mohl být stejně dobře kapání vody ze stropu jako něčí tiché kroky.
Aida začala couvat, až narazila zády na bariéru. Nevěděla, jestli si to jen nepředstavuje, ale připadalo jí, že se zvuky pomalu blíží. Zpanikařila a začala hledat mezeru v neviditelné stěně. K její hrůze se však zmenšila na původní velikost dětské pěsti.
„Honem, pomozte mi!“ šeptala zoufale. „Ta díra se znova zmenšila!“
To zbylé čtyři dívky konečně vyrvalo z jejich zkamenění. Pět párů dětských rukou zvětšovalo mezeru co nejrychlejším tempem. Když se Aida mimoděk ohlédla, připadalo jí, že zpoza rohu vychází matné světlo. Díra byla už dost velká na to, aby tudy mohlo prolézt štíhlé Evino tělo a vzápětí jejího příkladu následovala i Linda. Jako poslední zůstala na druhé straně Gudrun. Byla trošku tlustší než ostatní, takže díra potřebovala ještě o trochu zvětšit. Dívky se zoufale snažily, když se z tmavé chodby ozval nelidský řev.
V protikladu k předchozímu tichu působil strašlivě. Gudrun byla posledními silami protažena stěnou a při pádu dolů si odřela lokty a bradu. Nikdo tomu ale nevěnoval pozornost. Všechny čtyři běžely jako o život k ústí Zakázané chodby a pak pořád dál až doběhly do prostor, které si pamatovaly.
Vystrašené a udýchané proběhly mrzimorskou společenskou místností, kde teď už nikdo nebyl, a nakonec se zavřely ve své ložnici, kde jako jeden muž zalezly do postelí.
„Co myslíte, že to bylo?“ špitla se Gudrun.
Napoprvé ji ale nikdo neposlouchal, protože všem zněl ještě v uších ten hrůzný skřek, takže musela svou otázku zopakovat.
Názory se různily. Od umírající nestvůry přes obří krysu až po hladového chrliče. Lindu napadlo, že to také mohla být jenom iluze pro zahnání zvědavých nováčků zpátky do „povolených“ prostor školy, ale bylo slyšet, že tomu ani sama nevěří.
Stalo se to jejich společným tajemstvím. Nikde se o tom nezmínily, ani když se jich jejich spolužáci u večeře vyptávali na strávené odpoledne.
Jen je trochu vystrašil pan ředitel, který po jídle vstal, zjednal si ticho a s jemným úsměvem na rtech prohlásil: „Doufám, že se tu naši nováčci zabydlují a vy ostatní také. Vzhledem k tomu, že školní rok ještě nezačal a já tedy nemám právo nikomu odnímat body, budou ti, kteří dnes porušili můj výslovný zákaz a vstoupili do Zakázaných chodeb, pouze napomenuti. Ať se to již neopakuje. Nezapomeňte, v Zakázaných chodbách na vás čekají nebezpečí, kterým je málokdo z vás schopen čelit!“ Domluvil, vrhl přes Velkou Síň zářivý úsměv a znovu se usadil.
Aida měla pocit, že se hanbou propadne a že má svůj prohřešek napsaný na čele. Byla tedy obzvlášť překvapená, když zjistila, že většina lidí nehnutě zírá do svých talířů a neodváží se zvednout pohled k profesorskému stolu.
Simone zachytila její pohled, nahnula se k ní a zašeptala jí: „Nic si z toho nedělej, každý z nás chodí alespoň jednou za rok do Zakázaných chodeb. Je to už taková tradice!“
Aidě se pořádně ulevilo a hned se jí jedlo s větší chutí.
Náš malý výlet nedopadl nijak slavně. Byli jsme schopni lokalizovat několik Jejich obětí, z nichž většina byla už mrtvá. Ostatní se pohybovali příliš blízko jiným lidem, takže jsme mohli jen stát a sledovat. Vypadalo to, že ale na povrch nepronikají tak, jak by mohli – východů z podzemí je nespočet. Proč by to také dělali, když na ně tam dole čeká hostina v podobě nás, kouzelníků. Abbis je přesvědčen, že osoby s magickými schopnostmi je přitahují daleko víc, že v jejich myslích „září“ jako jasný oheň, zatímco mudlové jen jako plamínky svíček. Asi nebude trvat dlouho a objeví některou cestičku do nitra školy.
Pokusila jsem se Abbise přesvědčit, aby vyhlásil stav ohrožení a nechal učitele a starší studenty hlídkovat u Zakázaných chodeb, ale on věří tomu, že to zvládneme i bez „zbytečného“ rozruchu.
Dnes se málem stalo neštěstí. Paradoxně jsme z toho ovšem profitovali my. Dostala jsem pěkně vynadáno od Abbise a ještě teď mě brní celé tělo od toho, jak...
Ale popořadě.
Abbisova vnučka se samozřejmě (jako každý prvňák) vydala prozkoumat školu a Zakázané chodby. Naštěstí nešla sama, bylo jich pět. Jenže co zmůže pět holčiček proti Nim?
První Zakázanou chodbu našly poměrně brzy a bohužel to byla zrovna jedna s trhlinou v ochranném štítu. Skoro mi vháněly slzy do očí, když jsem je viděla, jak je snadné zničit dlouholetou práci několika velice schopných kouzelníků. Když prolézaly na druhou stranu, vydala jsem se k nim oklikou odjinud. Nesměla jsem připustit, aby se jim něco stalo, ale také mě nesměly vidět. Co by si asi pomyslely, kdyby věděly, že jsou sledovány?
Když jsem se blížila k jejich pozici, věděla jsem, že je zle. Před sebou jsem spatřila mátožnou postavu mířící pomalými, ale jistými kroky směrem k osvětlené chodbě, kde stálo všech pět dívek.
Dostala jsem strach, ale vzpomněla jsem si na všechna Abbisova varování ohledně působení kouzel na Ně. Nenapadlo mě tedy nic lepšího než svléknout rukavice a zaútočit.
Bylo to strašné. Mysli pěti dětí Ho asi lákaly víc než moje jediná. Takže se neotočil, když jsem mu obemkla jednou rukou krk a druhou přiložila na temeno hlavy. Měla jsem výhodu překvapení. Kdyby zaútočil jako první On, nejspíš bych to nepřežila. Vydal ze sebe hrozný skřek (za který jsem byla později vděčná, protože udrží ty holky na nějaký čas od prostor mimo štít) a zhroutil se na zem. Ještě několik tepů srdce jsem ho držela za spánky, abych měla jistotu, že je opravdu mrtvý.
Pak jsem se zhroutila na podlahu vedle něj. Pamatuji si jen velice nepříjemný pocit mnohosti ve své mysli.
Probudila jsem se samozřejmě v Abbisově pracovně, který přiběhl jen chvilku po mně. Vyplísnil mě za neuvážené jednání, ale musel přiznat, že jsme konečně objevili zbraň proti Nim. Zbraň, kterou jsme tak dlouho hledali a přitom nám ležela takovou dobu pod rukama. Nebo spíš pod rukavicemi.
Příští týden: 9. kapitola - Kouzelné formule bez formulí
------
Čtenářská tipovací soutěž:
7. tipovací otázka:
Co myslíte, že Aida najde v Zakázané chodbě? (Celkem anonymně hlasovalo 18 čtenářů, ale jen 7 z nich to uhodlo!)
a) léta ztracenou cestu do tajné komnaty 4 (22%)
b) bludného ducha mrzimorské koleje 7 (38%)
c) malou trhlinu v ochranném štítu 7 (38%)
Jak jste se dočetli, cé je správně. Správná odpověď zní c) malou trhlinu v ochranném štítu. Na to, že je třeba poslat správnou odpověď soví poštou (do schránky Sophie Glis Glisové) si tentokrát vzpomněla jediná čtenářka – Lucy Koralka. Proto také ona jediná získává bod a stav tipovací soutěže je k dnešnímu dni následující:
1. Lucy Koralka (celkem 6 b), 2. Lili Smeaglová (celkem 5 b), 3. Bailla Peerlessová (celkem 2 b), 4. Christina von Luna (celkem 1 b)
Další (už devátá) kapitola nese název Kouzelné formule bez formulí.
8. tipovací otázka:
Jaké bude první kouzlo, které se povede Aidě?
a) prasknutí skleničky
b) zapálení svíčky silou vůle
c) přenesení kresby na pergamen
Nezapomeňte poslat odpověď soví poštou:)
Chodby, křižovatky, zákruty, zkratky a slepé uličky, to všechno dívky zakrátko objevily i v bezprostředním okolí Velké Síně. Ze začátku se pohybovaly pouze v jejím okolí, ale záhy začaly být zvědavé, jak to vypadá mimo obydlené srdce školy.
Vydaly se směrem, kterým předtím ještě nešly. Chodby se zužovaly, ubývalo soch, obrazů a ozdob a přibývalo vlhkosti, prachu a sem tam i nějakých těch zvířat. Ukázalo se, že jediná Aida má odpor z krys, všechny ostatní vyrůstaly v kouzelnických rodinách, kde jsou krysy oblíbenými domácími mazlíčky.
Ve chvíli, kdy začaly přemýšlet, jestli se nemají vrátit zpátky, narazily na chodbu označenou třemi svislými zářezy a nějakým znakem. Gudrun si toho všimla jako první.
„Podívejte se na tohle, co myslíte, že to je?“ Většina jen pokrčila rameny, ale důvtipnější Laura prohlásila sebejistě: „To je přece jasné, to bude jedna ze Zakázaných chodeb, o kterých mluvil ředitel na slavnosti. Erik mi říkal, že jsou označené prastarou runou zákazu. Tahle značka bude asi ona.“
Zakázané chodby! Ta slova všechny lákala. Nejen, že jim nikdo neřekl, proč jsou zakázané, ale také neměly ani tušení, co se skrývá uvnitř.
První to vyslovila Eva. „Pojďme do ní nakouknout! Jen pár kroků a pak se vrátíme! Je tam světla dost a můžeme se kdykoliv vrátit...“
Dívky pohlížely jedna na druhou a snažily se najít nějaký přijatelný kompromis mezi poslušností a zvědavostí. Nakonec přece jen zvítězila touha po poznání a v čele s Evou se vydaly pomalými a obezřetnými kroky chodbou. Aida si s každým metrem uvědomovala víc a víc, jak jsou bezbranné. Mají sice svoje hůlky, ale můžou je tak akorát házet. Jenže když šly i ostatní... tak přece nezůstane sama.
Jejich pochod přerušila Eva, jdoucí vpředu, když se náhle zastavila.
„Co se děje?“ ozvalo se zezadu.
„Je tu... nějaká zeď...“ váhala Eva.
„Co blázníš, jaká zeď?“ chtěla vědět Laura.
„Tak si sáhni sama, když mi nevěříš,“ odsekla Eva a skutečně to vypadalo, jako kdyby byly její ruce o něco pevného opřené. Všechny dohromady si osahaly neviditelnou bariéru před nimi, která jim zabraňovala v dalším postupu. Ať tlačily, bouchaly nebo kopaly jak chtěly, magická stěna neustoupila.
„Tohle nemá cenu,“ namítala celkem rozumně Aida. „Kdokoliv tady tu stěnu postavil, určitě uměl kouzlit líp než my všechny dohromady...“
Gudrun se nechala přesvědčit a odstoupila. V tu chvíli Linda, která osahávala stěnu po celé její šířce, vykřikla překvapením.
„Tady něco je!“
Všechny čtyři se k ní nahrnuly. Linda měla ruku téměř úplně u levé zdi, přibližně ve výši svého pasu.
„Je to tady nějaké... slabší. Pruží to... a když zatlačím...“ zkusila to Linda, „jsem uvnitř!“ zajásala a pohybovala rukou, aby ostatní viděly, že ji má skrz bariéru. Ostatní si to taky chtěly vyzkoušet. Lauře se dokonce povedlo „díru“ rozšířit tak, že se jí tam vešla ruka i hlava.
„Pomozte mi a budeme moct na druhou stranu všechny!“ nabádala je. Pustily se do toho. V zápalu práce úplně zapomněly, že se pohybují v Zakázané chodbě a mohou za to dostat vysoký trest.
Nakonec se Evě podařilo protáhnout na druhou stranu a pomohla tam i ostatním. Všechny se trochu nejistě rozhlédly kolem sebe.
„Pojďme ještě tady za ten roh,“ prosila Eva. Nečekala na souhlas a vydala se tam. Nakoukla a zavrtěla hlavou. „Nic nevidím. Je tam úplná tma,“ prohlásila lítostivě.
„Pojďme už zpátky,“ přesvědčovala ji Aida, „co když nás tu chytnou?“ Rozumně předpokládala, že argumenty týkající se možného nebezpečí nebudou její kamarádky brát v úvahu. Všechny kromě Evy vypadaly rozpolceně.
Najednou sebou Gudrun trhla.
„Něco jsem zaslechla!“ špitla ustrašeně. Eva se okamžitě vrátila k ostatním a vrhala do chodby nejisté pohledy. Dívky zatajovaly dech, aby jim neunikl sebemenší šramot. A opravdu. Uslyšely pravidelný klapavý zvuk, který mohl být stejně dobře kapání vody ze stropu jako něčí tiché kroky.
Aida začala couvat, až narazila zády na bariéru. Nevěděla, jestli si to jen nepředstavuje, ale připadalo jí, že se zvuky pomalu blíží. Zpanikařila a začala hledat mezeru v neviditelné stěně. K její hrůze se však zmenšila na původní velikost dětské pěsti.
„Honem, pomozte mi!“ šeptala zoufale. „Ta díra se znova zmenšila!“
To zbylé čtyři dívky konečně vyrvalo z jejich zkamenění. Pět párů dětských rukou zvětšovalo mezeru co nejrychlejším tempem. Když se Aida mimoděk ohlédla, připadalo jí, že zpoza rohu vychází matné světlo. Díra byla už dost velká na to, aby tudy mohlo prolézt štíhlé Evino tělo a vzápětí jejího příkladu následovala i Linda. Jako poslední zůstala na druhé straně Gudrun. Byla trošku tlustší než ostatní, takže díra potřebovala ještě o trochu zvětšit. Dívky se zoufale snažily, když se z tmavé chodby ozval nelidský řev.
V protikladu k předchozímu tichu působil strašlivě. Gudrun byla posledními silami protažena stěnou a při pádu dolů si odřela lokty a bradu. Nikdo tomu ale nevěnoval pozornost. Všechny čtyři běžely jako o život k ústí Zakázané chodby a pak pořád dál až doběhly do prostor, které si pamatovaly.
Vystrašené a udýchané proběhly mrzimorskou společenskou místností, kde teď už nikdo nebyl, a nakonec se zavřely ve své ložnici, kde jako jeden muž zalezly do postelí.
„Co myslíte, že to bylo?“ špitla se Gudrun.
Napoprvé ji ale nikdo neposlouchal, protože všem zněl ještě v uších ten hrůzný skřek, takže musela svou otázku zopakovat.
Názory se různily. Od umírající nestvůry přes obří krysu až po hladového chrliče. Lindu napadlo, že to také mohla být jenom iluze pro zahnání zvědavých nováčků zpátky do „povolených“ prostor školy, ale bylo slyšet, že tomu ani sama nevěří.
Stalo se to jejich společným tajemstvím. Nikde se o tom nezmínily, ani když se jich jejich spolužáci u večeře vyptávali na strávené odpoledne.
Jen je trochu vystrašil pan ředitel, který po jídle vstal, zjednal si ticho a s jemným úsměvem na rtech prohlásil: „Doufám, že se tu naši nováčci zabydlují a vy ostatní také. Vzhledem k tomu, že školní rok ještě nezačal a já tedy nemám právo nikomu odnímat body, budou ti, kteří dnes porušili můj výslovný zákaz a vstoupili do Zakázaných chodeb, pouze napomenuti. Ať se to již neopakuje. Nezapomeňte, v Zakázaných chodbách na vás čekají nebezpečí, kterým je málokdo z vás schopen čelit!“ Domluvil, vrhl přes Velkou Síň zářivý úsměv a znovu se usadil.
Aida měla pocit, že se hanbou propadne a že má svůj prohřešek napsaný na čele. Byla tedy obzvlášť překvapená, když zjistila, že většina lidí nehnutě zírá do svých talířů a neodváží se zvednout pohled k profesorskému stolu.
Simone zachytila její pohled, nahnula se k ní a zašeptala jí: „Nic si z toho nedělej, každý z nás chodí alespoň jednou za rok do Zakázaných chodeb. Je to už taková tradice!“
Aidě se pořádně ulevilo a hned se jí jedlo s větší chutí.
Náš malý výlet nedopadl nijak slavně. Byli jsme schopni lokalizovat několik Jejich obětí, z nichž většina byla už mrtvá. Ostatní se pohybovali příliš blízko jiným lidem, takže jsme mohli jen stát a sledovat. Vypadalo to, že ale na povrch nepronikají tak, jak by mohli – východů z podzemí je nespočet. Proč by to také dělali, když na ně tam dole čeká hostina v podobě nás, kouzelníků. Abbis je přesvědčen, že osoby s magickými schopnostmi je přitahují daleko víc, že v jejich myslích „září“ jako jasný oheň, zatímco mudlové jen jako plamínky svíček. Asi nebude trvat dlouho a objeví některou cestičku do nitra školy.
Pokusila jsem se Abbise přesvědčit, aby vyhlásil stav ohrožení a nechal učitele a starší studenty hlídkovat u Zakázaných chodeb, ale on věří tomu, že to zvládneme i bez „zbytečného“ rozruchu.
Dnes se málem stalo neštěstí. Paradoxně jsme z toho ovšem profitovali my. Dostala jsem pěkně vynadáno od Abbise a ještě teď mě brní celé tělo od toho, jak...
Ale popořadě.
Abbisova vnučka se samozřejmě (jako každý prvňák) vydala prozkoumat školu a Zakázané chodby. Naštěstí nešla sama, bylo jich pět. Jenže co zmůže pět holčiček proti Nim?
První Zakázanou chodbu našly poměrně brzy a bohužel to byla zrovna jedna s trhlinou v ochranném štítu. Skoro mi vháněly slzy do očí, když jsem je viděla, jak je snadné zničit dlouholetou práci několika velice schopných kouzelníků. Když prolézaly na druhou stranu, vydala jsem se k nim oklikou odjinud. Nesměla jsem připustit, aby se jim něco stalo, ale také mě nesměly vidět. Co by si asi pomyslely, kdyby věděly, že jsou sledovány?
Když jsem se blížila k jejich pozici, věděla jsem, že je zle. Před sebou jsem spatřila mátožnou postavu mířící pomalými, ale jistými kroky směrem k osvětlené chodbě, kde stálo všech pět dívek.
Dostala jsem strach, ale vzpomněla jsem si na všechna Abbisova varování ohledně působení kouzel na Ně. Nenapadlo mě tedy nic lepšího než svléknout rukavice a zaútočit.
Bylo to strašné. Mysli pěti dětí Ho asi lákaly víc než moje jediná. Takže se neotočil, když jsem mu obemkla jednou rukou krk a druhou přiložila na temeno hlavy. Měla jsem výhodu překvapení. Kdyby zaútočil jako první On, nejspíš bych to nepřežila. Vydal ze sebe hrozný skřek (za který jsem byla později vděčná, protože udrží ty holky na nějaký čas od prostor mimo štít) a zhroutil se na zem. Ještě několik tepů srdce jsem ho držela za spánky, abych měla jistotu, že je opravdu mrtvý.
Pak jsem se zhroutila na podlahu vedle něj. Pamatuji si jen velice nepříjemný pocit mnohosti ve své mysli.
Probudila jsem se samozřejmě v Abbisově pracovně, který přiběhl jen chvilku po mně. Vyplísnil mě za neuvážené jednání, ale musel přiznat, že jsme konečně objevili zbraň proti Nim. Zbraň, kterou jsme tak dlouho hledali a přitom nám ležela takovou dobu pod rukama. Nebo spíš pod rukavicemi.
Příští týden: 9. kapitola - Kouzelné formule bez formulí
------
Čtenářská tipovací soutěž:
7. tipovací otázka:
Co myslíte, že Aida najde v Zakázané chodbě? (Celkem anonymně hlasovalo 18 čtenářů, ale jen 7 z nich to uhodlo!)
a) léta ztracenou cestu do tajné komnaty 4 (22%)
b) bludného ducha mrzimorské koleje 7 (38%)
c) malou trhlinu v ochranném štítu 7 (38%)
Jak jste se dočetli, cé je správně. Správná odpověď zní c) malou trhlinu v ochranném štítu. Na to, že je třeba poslat správnou odpověď soví poštou (do schránky Sophie Glis Glisové) si tentokrát vzpomněla jediná čtenářka – Lucy Koralka. Proto také ona jediná získává bod a stav tipovací soutěže je k dnešnímu dni následující:
1. Lucy Koralka (celkem 6 b), 2. Lili Smeaglová (celkem 5 b), 3. Bailla Peerlessová (celkem 2 b), 4. Christina von Luna (celkem 1 b)
Další (už devátá) kapitola nese název Kouzelné formule bez formulí.
8. tipovací otázka:
Jaké bude první kouzlo, které se povede Aidě?
a) prasknutí skleničky
b) zapálení svíčky silou vůle
c) přenesení kresby na pergamen
Nezapomeňte poslat odpověď soví poštou:)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)