Alienor Holubová
Ruce země k nebi se vzpínají,
skrz stromy holé.
Země se tím netají,
že poslední výstraha to je.
Poslední výstraha pro lidi,
přestaňte mi ubližovat.
Nebo každý z vás uvidí,
že budete se muset jít schovat.
Před zlobou mou,
která bublala stovky let.
Zažijete, co mé síly dokážou,
Bouřit, doutnat, hořet, mrazit v led.
Dejte si na mě pozor,
hodně vzteku na vás mám.
Přestaňte mě ničit,
a já vám pokoj dám.
Pokud se vám báseň líbí, autorka výslovně povoluje její kopírování a další šíření, aby varovaných bylo co nejvíce a tu naši Zemi jsme si dále neničili...
---
neděle 31. května 2009
Magíci sú tu!
Aktuálně z hradu Lucy KoralkaDneska na hrade nastal doslova chaos. Každý sa zaujímal o to, kam zmizla statistika a čo bude na jej mieste. Pán riaditeľ študentov upokojil a oznámil im, že statistika sa premiestnila do statusu a prázdne miesto po statistike sa čoskoro zaplní. Každý v tej chvíli vo VS začal byť netrpezlivý. Študenti medzi sebou sa začali dohadovať o tom, čo tam nové môže byť. Cez rôzne teórie súvisiace s famfrpálom až po absurdné veci :]
Záhada nenechala na seba dlho čakať a už pred obedom študenti mali možnosť zistiť čo nového pribudlo. Claire Magic – žltá prefektka zjedla vo VS fazuľku a zrazu z ničoho nič - Magíci! Milé osadenstvo hradu Magíci sú tu! Každý utekal do svojej kolónky- Magíci a zisťoval ako ich môže získať, celkový počet bodov, ktoré môžete za nich získať, je 950.
V tej chvíli každí človiečik vo VS začal jesť bertíkové fazuľky , riešiť kvízy, meniť účesy, kupovať klietky pre sovy, kupovať sovy :] zoznam je dlhý, čo môžete spraviť, abyste získali Magíka.
Oresta Vianueva snědla Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak
Oresta Vianueva získala magíka s názvem "To je dobrota!"
Ginevra de Naga získala magíka s názvem "Sluší ti to"
Ginevra de Naga navštívila kadeřnictví na Příčné ulici a změnila svou image.
John Werewolf získal magíka s názvem "Vzbuzuj respekt"
John Werewolf získal magíka s názvem "Co můžeš udělat dnes"
John Werewolf se dopuje energetizujícím dryákem.
Jeden obzvlášť nepríjemný Magik - Uaaaaa sa dá získať, ak vám niekto pošle Huláka. VS sa stala miestom plného hluku. Jeden hulák cez druhý sa prekrikovali a študenti si len zakrývali svoje uši. Tí, čo si chceli zachovať aspoň zvyšky sluchu ušli z VS von, to predýchať.
Viacerí študenti spozorneli pri kolónke Godrikovo údolie. Žeby to znamenalo, že čoskoro sa funkčne otvorí?
Jedna vec je istá, Magíci doniesli zo sebou na hrad život. VS konečne ožila, študenti začali usilovne pracovať aby získali čo najviac Magíkov. Subojový klub bol zrazu plný študentov, herňa u Čmouda sa tiež zapojila, Ďáblova jáma zažíva doslova nápor študentov, silácky ring sa tiež dostal do kurzu a nesmiem zabudnúť ani na obľúbené čaroku :]
„Magíci, vítajte medzi nami“! :]
Riaditeľova kačička
(
Komentář přináší Lucy Koralka)
Asi každý na hrade vie, že pán riaditeľ má múdru a všemohúcu kačičku. Boli o nej popísané rôzne báje, historky a každý na hrade si o nej šepká. Počet súťaží, kde bolo treba kačičku nakresliť alebo o nej napísať báseň, bolo mnoho. Nejako som si zvykla na to, že kačička je súčasťou hog - jej neoddeliteľnou súčasťou, myslím, že na hrade ani nie je študent, ktorí by o nej nevedel. Ale tu sa už treba zamyslieť. Toľko oslavovaná každým poznaná kačička a ja som ju ešte nikdy nevidela na vlastné oči! Celé štyri roky, čo študujem na hrade, som na vlastné oči neuvidela ani kúštiček z riaditeľovej kačičky. Kde sa kačička nachádza? Celé dni je zatvorená len v riaditeľovej kúpeľni? A ako vlastne vyzerá? Videla som veľa obrázkov žltej kačičky, ale naozaj tak vyzerá? A existuje vôbec?
Milí čitatelia, ak ste riaditeľovu kačičku videli na vlastné oči a dokonca ste sa s ňou pozhovárali, pošlite nám svoj zážitok a obrázok kačičky, ako vyzerá - na mail Trimela.
My čo sme ju dosiaľ nevideli, môžeme len špekulovať o jej výzore. Môže byť zelená, oranžová, ružová s bielymi bodkami. Dokonca môže byť dúhová, čierna alebo vyzerať ako čert či anjel. Podôb kačičky môže byť veľa a nám ostáva len dúfať, že sa nájde niekto, kto nám prezradí, kde sa kačička nachádza, čo robí a ako vyzerá a snáď jedného dňa kačičku stretneme vo VS.
Komentář přináší Lucy Koralka)Asi každý na hrade vie, že pán riaditeľ má múdru a všemohúcu kačičku. Boli o nej popísané rôzne báje, historky a každý na hrade si o nej šepká. Počet súťaží, kde bolo treba kačičku nakresliť alebo o nej napísať báseň, bolo mnoho. Nejako som si zvykla na to, že kačička je súčasťou hog - jej neoddeliteľnou súčasťou, myslím, že na hrade ani nie je študent, ktorí by o nej nevedel. Ale tu sa už treba zamyslieť. Toľko oslavovaná každým poznaná kačička a ja som ju ešte nikdy nevidela na vlastné oči! Celé štyri roky, čo študujem na hrade, som na vlastné oči neuvidela ani kúštiček z riaditeľovej kačičky. Kde sa kačička nachádza? Celé dni je zatvorená len v riaditeľovej kúpeľni? A ako vlastne vyzerá? Videla som veľa obrázkov žltej kačičky, ale naozaj tak vyzerá? A existuje vôbec?
Milí čitatelia, ak ste riaditeľovu kačičku videli na vlastné oči a dokonca ste sa s ňou pozhovárali, pošlite nám svoj zážitok a obrázok kačičky, ako vyzerá - na mail Trimela.
My čo sme ju dosiaľ nevideli, môžeme len špekulovať o jej výzore. Môže byť zelená, oranžová, ružová s bielymi bodkami. Dokonca môže byť dúhová, čierna alebo vyzerať ako čert či anjel. Podôb kačičky môže byť veľa a nám ostáva len dúfať, že sa nájde niekto, kto nám prezradí, kde sa kačička nachádza, čo robí a ako vyzerá a snáď jedného dňa kačičku stretneme vo VS.
pátek 29. května 2009
Může za to ten duch aneb příhoda z ošetřovny
Podivná historka od Alanise Olien Harlin
Vydala jsem se navštívit nemocné na ošetřovně. Sedla jsem si na postel, chvíli jsem se dívala do stěny a najednou se něco stalo.
„Uííííí…“ ozývalo se kvílení z rohů ošetřovny. Začala jsem se hrozně bát a zahrabala jsem se pod jednu volnou pokrývku. Naštěstí jsem tam nebyla sama (na ošetřovně, ne pod pokrývkou, aby to někdo špatně nepochopil ;)). Byla se mnou nebelvírská studentka Tartufa von Tarkin, takže jsme se bály spolu. Po chvíli se ozvalo mohutné „žuch“ a váza spadla ze stolku a rozbila se. Vyděsily jsme se a utíkaly jsme ke Třem košťatům - kde jsem já osobně,10minut před onou událostí na ošetřovně, trpěla dost silnou samomluvou - abychom prodiskutovaly to, co jsme právě slyšely na ošetřovně a taky proto, abychom tam už nemusely být :). A že jsme to prodiskutovaly pořádně :). Po několikatiminutové rozmluvě jsme přišly na to, že je na ošetřovně asi duch, protože Tarty slyšela podivné zvuky už předtím a že se tam dostal buď společně s včerejší bouřkou, nebo se prostě duchové množí, když je to jaro. Noc z 27.5. na 28.5. jsme se chystaly spát na ošetřovně, dopadlo to ale tak, že z přespání sešlo z důvodu toho, že se duchů moc bojíme a asi bychom tam nevydržely :). Společně ale doufáme, že si madam te Tiba případné nevítané návštěvníky ošetřovny ohlídá. 
Dále k té mé samomluvě. Hodně jsem o tom přemýšlela, a asi jsem trochu divná. A mám strach, aby za to nemohli právě ti duchové. Je totiž možné, že se jeden z nich „rozpůlil“ a jeho polovina vlezla do mne, takže ve mně žije a já kvůli toho potom trpím samomluvou, protože mě on nutí mluvit. Takže Vás varuji – dejte si pozor na duchy (mám na mysli ty, které neznáte, ne ty naše kamarádské kolejní:) a neoddalujte se ode mne, když si budu mluvit sama pro sebe, může za to ten duch a já osobně myslím, že jsem psychicky úplně v pořádku!
A pokud máte někdo stejný problém, jako já, tak neváhejte a svěřte se mi.. Budu ráda, že nejsem sama ;).
Vydala jsem se navštívit nemocné na ošetřovně. Sedla jsem si na postel, chvíli jsem se dívala do stěny a najednou se něco stalo.
„Uííííí…“ ozývalo se kvílení z rohů ošetřovny. Začala jsem se hrozně bát a zahrabala jsem se pod jednu volnou pokrývku. Naštěstí jsem tam nebyla sama (na ošetřovně, ne pod pokrývkou, aby to někdo špatně nepochopil ;)). Byla se mnou nebelvírská studentka Tartufa von Tarkin, takže jsme se bály spolu. Po chvíli se ozvalo mohutné „žuch“ a váza spadla ze stolku a rozbila se. Vyděsily jsme se a utíkaly jsme ke Třem košťatům - kde jsem já osobně,10minut před onou událostí na ošetřovně, trpěla dost silnou samomluvou - abychom prodiskutovaly to, co jsme právě slyšely na ošetřovně a taky proto, abychom tam už nemusely být :). A že jsme to prodiskutovaly pořádně :). Po několikatiminutové rozmluvě jsme přišly na to, že je na ošetřovně asi duch, protože Tarty slyšela podivné zvuky už předtím a že se tam dostal buď společně s včerejší bouřkou, nebo se prostě duchové množí, když je to jaro. Noc z 27.5. na 28.5. jsme se chystaly spát na ošetřovně, dopadlo to ale tak, že z přespání sešlo z důvodu toho, že se duchů moc bojíme a asi bychom tam nevydržely :). Společně ale doufáme, že si madam te Tiba případné nevítané návštěvníky ošetřovny ohlídá. 
Dále k té mé samomluvě. Hodně jsem o tom přemýšlela, a asi jsem trochu divná. A mám strach, aby za to nemohli právě ti duchové. Je totiž možné, že se jeden z nich „rozpůlil“ a jeho polovina vlezla do mne, takže ve mně žije a já kvůli toho potom trpím samomluvou, protože mě on nutí mluvit. Takže Vás varuji – dejte si pozor na duchy (mám na mysli ty, které neznáte, ne ty naše kamarádské kolejní:) a neoddalujte se ode mne, když si budu mluvit sama pro sebe, může za to ten duch a já osobně myslím, že jsem psychicky úplně v pořádku!
A pokud máte někdo stejný problém, jako já, tak neváhejte a svěřte se mi.. Budu ráda, že nejsem sama ;).
čtvrtek 28. května 2009
Všední den žluté primusky
Zajímalo by vás, co vlastně takový člověk se zlatým odznakem na hábitu dělá? Teď máte jedinečnou možnost se to dozvědět. Článek pro nás napsala Felicitas Frobisherová.
Ráno vstanu (ano, i primusky musí vstávat, a zrovna u mě se to neobejde bez nadávek - vstávání je moje nejméně oblíbená část dne, proto po mně nikdy nic nechtějte dokud jsem v noční košili a neučesaná) a pokud mi v tom nezabrání mudlovské povinnosti, začnu obíhat svoje pravidelné kolečko po hradě (snídani hledáte marně, většinou nesnídám, pokud mi to někdo nepřipraví až pod nos, maximálně si někde ulovím kakao nebo čaj).
Složení je už léta neměnné, pořadí se občas změní. Tak tedy: sovinec (pokud mám zprávu nebo pokud potřebuji poslat zprávu nebo pokud je nutnost uklidit) – kolejka (zjistím, co je nového, zkontroluju Fouska, i když o něj se výtečně stará Lucy) – zasedačka (tam pochválím dobré nápady a zamítnu ty, které jsou z nějakého důvodu neproveditelné) – studentská rada – kumbál (abych se přesvědčila, že všechny bylinky jsou v sekci bylinky, famfrpálová výbava v sekci famfrpál, prostě abych zamezila nepořádku, protože ačkoliv uklízím z duše nerada, v kumbále musí být pořádek) – vývěska – úvodka – nástěnka s oslavencem (abych měla přehled, kdo má narozeniny, a pokud je to někdo žlutý, poslala mu dárek od koleje) – ředitelna (hlavně mrazící a mazací sekce, abych měla aktuální informace) – kabinet p.p. Serge (mám tak svoji sekci!) – Velká síň (kde si konečně na chvíli sednu, a přečtu si něco z Trimela nebo z jiného tisku, případně si popovídám s tím, kdo tam zrovna je, pokud je někdo takový).
Jednou za dva dny k tomu přibývá ještě Agentura Žlutá tlapa, tak tři dny před koncem termínu ještě výuka (to pak sedím ve Velké síni s pergamenama se zadáním úkolu před sebou a tvářím se, že něco dělám) a když je otevřená, tak Síň nováčků, moje nejoblíbenější místo na hradě. Občas zaskočím i na Ošetřovnu, abych jim tam vyvětrala, nebo nemocné jinak poctila svou přítomností.
Toto kolečko se opakuje několikrát denně, často samozřejmě zaskočím do kolejky nebo zasedačky i samostatně, bez toho, abych obíhala všechno ostatní, ale nejčastěji mě můžete nalézt právě ve Velké síni. U toho všeho mám ještě pořád zapálený krb, kde se sice občas tvářím, že se nenacházím, ale stejně jako Velkou síň ho po očku sleduji. (Takže kdo říká, že mě nemohl sehnat nebo že mě nikdy neviděl, tak kecá:D)
Můj den končívá pozdě v noci, kdy ještě naposledy oběhnu všechna důležitá místa na hradě a jdu celá uběhaná a příjemně unavená spát. Tohle je naopak moje nejoblíbenější část dne:)
A jak vypadá Váš den?
Ráno vstanu (ano, i primusky musí vstávat, a zrovna u mě se to neobejde bez nadávek - vstávání je moje nejméně oblíbená část dne, proto po mně nikdy nic nechtějte dokud jsem v noční košili a neučesaná) a pokud mi v tom nezabrání mudlovské povinnosti, začnu obíhat svoje pravidelné kolečko po hradě (snídani hledáte marně, většinou nesnídám, pokud mi to někdo nepřipraví až pod nos, maximálně si někde ulovím kakao nebo čaj).
Složení je už léta neměnné, pořadí se občas změní. Tak tedy: sovinec (pokud mám zprávu nebo pokud potřebuji poslat zprávu nebo pokud je nutnost uklidit) – kolejka (zjistím, co je nového, zkontroluju Fouska, i když o něj se výtečně stará Lucy) – zasedačka (tam pochválím dobré nápady a zamítnu ty, které jsou z nějakého důvodu neproveditelné) – studentská rada – kumbál (abych se přesvědčila, že všechny bylinky jsou v sekci bylinky, famfrpálová výbava v sekci famfrpál, prostě abych zamezila nepořádku, protože ačkoliv uklízím z duše nerada, v kumbále musí být pořádek) – vývěska – úvodka – nástěnka s oslavencem (abych měla přehled, kdo má narozeniny, a pokud je to někdo žlutý, poslala mu dárek od koleje) – ředitelna (hlavně mrazící a mazací sekce, abych měla aktuální informace) – kabinet p.p. Serge (mám tak svoji sekci!) – Velká síň (kde si konečně na chvíli sednu, a přečtu si něco z Trimela nebo z jiného tisku, případně si popovídám s tím, kdo tam zrovna je, pokud je někdo takový).
Jednou za dva dny k tomu přibývá ještě Agentura Žlutá tlapa, tak tři dny před koncem termínu ještě výuka (to pak sedím ve Velké síni s pergamenama se zadáním úkolu před sebou a tvářím se, že něco dělám) a když je otevřená, tak Síň nováčků, moje nejoblíbenější místo na hradě. Občas zaskočím i na Ošetřovnu, abych jim tam vyvětrala, nebo nemocné jinak poctila svou přítomností.
Toto kolečko se opakuje několikrát denně, často samozřejmě zaskočím do kolejky nebo zasedačky i samostatně, bez toho, abych obíhala všechno ostatní, ale nejčastěji mě můžete nalézt právě ve Velké síni. U toho všeho mám ještě pořád zapálený krb, kde se sice občas tvářím, že se nenacházím, ale stejně jako Velkou síň ho po očku sleduji. (Takže kdo říká, že mě nemohl sehnat nebo že mě nikdy neviděl, tak kecá:D)
Můj den končívá pozdě v noci, kdy ještě naposledy oběhnu všechna důležitá místa na hradě a jdu celá uběhaná a příjemně unavená spát. Tohle je naopak moje nejoblíbenější část dne:)
A jak vypadá Váš den?
---
Beznaděj
Je to zvláštní, ale mladé básnířky píší mnohdy dosti pochmurně...
doufejme, že Jostein Lauierová pociťuje beznaděj pouze v rámci téhle básničky...
Poslední rudá růže
Která proplouvá tichou krajinou
Řekou plnou beznaděje
Slzavou a bouřlivou
Poslední růže
Způsobila radost a pak bolest
Rozlomila srdce
Propíchla krásu, zůstal jen smutek
Rudá růže
Darovaná z hrané lásky
Vyslaná změtí nápadů
Rozházela pohodu a štěstí
Poslední rudá růže
Která provoněla pokoj
V němž mladá tvář se usmívala
I naposledy zaplakala
Rudá růže
Zahozena ze skály
Která naposledy zachytila její vůni
I vůni jinou
Poslední růže
Uchopená dlaní něžnou
Třesoucí se a přec tak pevnou
Navždy zapomenutou
Poslední rudá růže
Ta která naposledy
Zachytila zrak i dech
Zemřelé duše
-----
Života běh
Po delší době tady máme básničku. Tuhle napsala Alienor Holubová.
Když narodí se človíček,
je to malý uzlíček.
Malýma očkama na svět se podívá,
s křikem na svět chodívá.
Je to kouzlo zrození,
bez nějž život není.
Uplyne nějaký čas,
miluje ho každý z nás.
Za nějakou dobu chce vše znát,
prstíčkama vše osahat.
Do ručičky vzít,
a pak na zem zahodit.
Uplyne rychle každé období,
rodiče se s ním často nazlobí.
Pak tento človíček vlastní děti má,
to co jeho rodiče také on prožívá.
Ve stáří čas neúprosný je,
on nedovede čekat.
Smrt človíčkovi přihraje,
ta asi nemusí ho lekat.
A tak náš človíček navždy odejde,
jeho tělo v zemi zetleje.
Však i bez něj čas jde dál,
kdo by o věčný život stál.
Nám však přeji život věčný,
ať každý má nás rád.
My dokážeme věci neskutečný,
a každého dokážeme rozesmát.
Huff! Huff! Hufflepuff!
je to malý uzlíček.
Malýma očkama na svět se podívá,
s křikem na svět chodívá.
Je to kouzlo zrození,
bez nějž život není.
Uplyne nějaký čas,
miluje ho každý z nás.
Za nějakou dobu chce vše znát,
prstíčkama vše osahat.
Do ručičky vzít,
a pak na zem zahodit.
Uplyne rychle každé období,
rodiče se s ním často nazlobí.
Pak tento človíček vlastní děti má,
to co jeho rodiče také on prožívá.
Ve stáří čas neúprosný je,
on nedovede čekat.
Smrt človíčkovi přihraje,
ta asi nemusí ho lekat.
A tak náš človíček navždy odejde,
jeho tělo v zemi zetleje.
Však i bez něj čas jde dál,
kdo by o věčný život stál.
Nám však přeji život věčný,
ať každý má nás rád.
My dokážeme věci neskutečný,
a každého dokážeme rozesmát.
Huff! Huff! Hufflepuff!
--------
úterý 26. května 2009
Mrzimor vstáva k životu? Hurá!
Proslov kolejní ředitelky Mrzimoruprofesorky Letitie te Tiba
Zdá sa, že sa pomaličky preberáme.
A ja vám chcem za to poďakovať.
Ste to vy, kto dáva Mrzimoru život. Je to každý jeden z vás, kto sa zapojil, alebo urobil niečo pre svoju kolej a jej malé i väčšie víťazstvá. Každý, kto sa zapojil do kolejní súťaže či už to bolo maľovanie Fúzika, alebo hoci písanie komentárov k článkom v kolejním časopise. Každý, kto napísal akokoľvek maličký príspevok, každý kto usilovne sadal na koště v snahe pomôcť svojej koleji získať nejaký ten bod vo famfrpálovom utkání. Každý kto bol ochotný dať svoj čas a um a prihlásil sa vykonávať niektorú z voľných funkcií (trebárs zbieranie fazuliek pre nováčkov a hladošov). Každý, kto v snahe čokoľvek zlepšiť napísal pár viet v kolejní místnosti. Aj keď by to bolo iba „Ahoj, jak se máte?“ Aspoň sme videli, že vás máme a že sa máme pre koho snažiť čosi dosiahnuť...
Pamätám si, že keď som pred dvoma rokmi odchádzala na štúdijný pobyt a prenechala Mrzimor kolegovi Reninovi, Mrzimor spal. Keď som sa z ciest vrátila a keď som znova prebrala vedenie Mrzimoru, táto kolej ešte stále spala. Zdalo sa mi, že sa tu nič nehýbe... Ale už sa pohlo. A ja verím, že sa bude hýbať ďalej. Malá vlnka rozhýbe ďalšie a ďalšie kvapky ochotné k pohybu. Už sa na to teším. :) Ba nie, už teraz si užívam všetky naše aktivity a víťazstvá – malé i tie väčšie.
Začalo sa to fungujúcim časopisom. Technické problémy sme nejako obišli a hoci je náš Žlutý Trimeles teraz technicky a vzhľadovo jednoduchší, o to viac je zaplnený zaujímavými článkami. A pribúdajú nové články. A čo ma teší ešte viac, pribúdajú noví autori.
Len tak ďalej, každý jeden z vás môže prispieť k peknému obrazu Mrzimoru prostredníctvom článku, či svojho výtvoru, ktorý poskytne na uverejnenie. Možno ste niečo zaujímavé vytvorili do súťaže alebo ako DU. Nebojte sa podeliť. Mrzimorskí sa radi pokochajú zaujímavým dielom, ktoré vytvoril jeden z nich.
Ak si nie ste istí, či je vaše dielo „dosť dobré“ do časopisu, netrápte sa tým, od toho predsa máme šéfredaktorku, aby to posúdila. Zdá sa vám, že máme článkov dosť? Ani tým sa nemusíte zaťažovať, nech si robí ťažkú hlavu šéfredaktorka, ktoré články vydať a kedy ;-) Nie ste si istí pravopisom? Určite je lepšie napísať článok bez chýb, ale ak sa hmýria po celom texte – nič to – máme aj korektora, ten si na chyby posvieti ;-)
Ďalší hmatateľný úspech sme dosiahli vo famfrpále. Konečne si zas raz mohli Mrzimorskí z plného hrdla zakričať „Hurááá! Vyhrali smeeee!“ A nie len to, že sme vyhrali, vašu snahu a vytrvalosť ocenili aj súperi. Som na vás hrdá, že ste vydržali bojovať až do úspešného konca – a to aj vtedy, keď to už na víťazstvo nijako nevyzeralo. Cením si každú minútu každého z vás, kto v sobotu vysadol na metlu a bojoval. A myslím tým rovnako hráčov, ktorí sa podieľali na víťazstve proti Havraspáru, ako aj tých, ktorí sa všemožne snažili zmierniť prehru s favoritom školskej súťaže Zmijozelom. A tak isto budem hrdá na všetkých tých, ktorí sa budúcu sobotu postavia nebelvírskemu tímu. A keďže prekvapenia sa dejú, želám vám aj jedno sobotné, hoc priznávam veľmi nepravdepodobné prekvapenie – ďalšie víťazstvo.
Veď jazvec je vytrvalý a tvrdohlavý. Keď sa do niečoho pustí, len tak ľahko nepustí!
A ja vám chcem za to poďakovať.
Ste to vy, kto dáva Mrzimoru život. Je to každý jeden z vás, kto sa zapojil, alebo urobil niečo pre svoju kolej a jej malé i väčšie víťazstvá. Každý, kto sa zapojil do kolejní súťaže či už to bolo maľovanie Fúzika, alebo hoci písanie komentárov k článkom v kolejním časopise. Každý, kto napísal akokoľvek maličký príspevok, každý kto usilovne sadal na koště v snahe pomôcť svojej koleji získať nejaký ten bod vo famfrpálovom utkání. Každý kto bol ochotný dať svoj čas a um a prihlásil sa vykonávať niektorú z voľných funkcií (trebárs zbieranie fazuliek pre nováčkov a hladošov). Každý, kto v snahe čokoľvek zlepšiť napísal pár viet v kolejní místnosti. Aj keď by to bolo iba „Ahoj, jak se máte?“ Aspoň sme videli, že vás máme a že sa máme pre koho snažiť čosi dosiahnuť...
Pamätám si, že keď som pred dvoma rokmi odchádzala na štúdijný pobyt a prenechala Mrzimor kolegovi Reninovi, Mrzimor spal. Keď som sa z ciest vrátila a keď som znova prebrala vedenie Mrzimoru, táto kolej ešte stále spala. Zdalo sa mi, že sa tu nič nehýbe... Ale už sa pohlo. A ja verím, že sa bude hýbať ďalej. Malá vlnka rozhýbe ďalšie a ďalšie kvapky ochotné k pohybu. Už sa na to teším. :) Ba nie, už teraz si užívam všetky naše aktivity a víťazstvá – malé i tie väčšie.
Začalo sa to fungujúcim časopisom. Technické problémy sme nejako obišli a hoci je náš Žlutý Trimeles teraz technicky a vzhľadovo jednoduchší, o to viac je zaplnený zaujímavými článkami. A pribúdajú nové články. A čo ma teší ešte viac, pribúdajú noví autori.
Len tak ďalej, každý jeden z vás môže prispieť k peknému obrazu Mrzimoru prostredníctvom článku, či svojho výtvoru, ktorý poskytne na uverejnenie. Možno ste niečo zaujímavé vytvorili do súťaže alebo ako DU. Nebojte sa podeliť. Mrzimorskí sa radi pokochajú zaujímavým dielom, ktoré vytvoril jeden z nich.
Ak si nie ste istí, či je vaše dielo „dosť dobré“ do časopisu, netrápte sa tým, od toho predsa máme šéfredaktorku, aby to posúdila. Zdá sa vám, že máme článkov dosť? Ani tým sa nemusíte zaťažovať, nech si robí ťažkú hlavu šéfredaktorka, ktoré články vydať a kedy ;-) Nie ste si istí pravopisom? Určite je lepšie napísať článok bez chýb, ale ak sa hmýria po celom texte – nič to – máme aj korektora, ten si na chyby posvieti ;-)
Ďalší hmatateľný úspech sme dosiahli vo famfrpále. Konečne si zas raz mohli Mrzimorskí z plného hrdla zakričať „Hurááá! Vyhrali smeeee!“ A nie len to, že sme vyhrali, vašu snahu a vytrvalosť ocenili aj súperi. Som na vás hrdá, že ste vydržali bojovať až do úspešného konca – a to aj vtedy, keď to už na víťazstvo nijako nevyzeralo. Cením si každú minútu každého z vás, kto v sobotu vysadol na metlu a bojoval. A myslím tým rovnako hráčov, ktorí sa podieľali na víťazstve proti Havraspáru, ako aj tých, ktorí sa všemožne snažili zmierniť prehru s favoritom školskej súťaže Zmijozelom. A tak isto budem hrdá na všetkých tých, ktorí sa budúcu sobotu postavia nebelvírskemu tímu. A keďže prekvapenia sa dejú, želám vám aj jedno sobotné, hoc priznávam veľmi nepravdepodobné prekvapenie – ďalšie víťazstvo.
Veď jazvec je vytrvalý a tvrdohlavý. Keď sa do niečoho pustí, len tak ľahko nepustí!
Aida Valemínka: 7. kapitola - Krbem tam a zpět
Od mrzimorského stolu se ozval nadšený potlesk. Aida vystoupila ze Sféry a posadila se na kraj lavice vedle dalších nováčků. Všichni ji zdravili, ti bližší podávali ruce, ti vzdálenější alespoň mávali. Aida cítila, jak jí červeň stoupá do tváří. Ještě nikdy nebyla středem takové pozornosti. Když byl zařazen poslední prvňák, Vyvolávači znovu zvedli ruce. Ředitel Sféře poděkoval za pomoc a znovu započal podivnou píseň. Čtyři studenti se k němu přidávali stejně jako předtím a Sféra se začala rozplývat do beztvarého kouře a postupně mizet. Za chvíli už po ní nebylo ani památky. Píseň utichla a celá pětice unaveně spustila ruce a uvolnila se. Ozval se hromový aplaus a Vyvolávači se šťastnými úsměvy vyhledali znovu svá místa u kolejních stolů. Z Mrzimoru byla dívka s bílými vlasy, která předtím stála po pravici ředitele. Přijala několik gratulací od svých sousedů a vyčerpaně složila hlavu do dlaní.
„To bylo teda něco! Příští rok bude Prvním Vyvolávačem určitě Erik, uvidíš! Už si na to brousí zuby dlouho...“ řekl jeden z jejích spolužáků svému sousedovi. „Blbost, já sázím na Eliáše, ten je mnohem lepší, i když je jen prefekt,“ prohlásil ten druhý. Oba se začali hádat. Aida pochopila, že být vybrán k vyvolání Sféry Rozhodnutí je zřejmě privilegium, po kterém touží nejeden student.
Vzápětí se všichni pustili do jídla, které jim přiletělo na stůl v okřídlených kouřících mísách jakoby odnikud. Tolik dobrot najednou Aida snad nikdy neviděla. Byly tu do křupava opečená kuřátka, steaky, ze kterých kapala šťáva, křehké filetky, spousta různobarevných salátů, všechny možné přílohy a polévky a nakonec se jim na stůl snesly i dezerty – pudinky v barvách kolejí (všichni se shodli na tom, že jejich žlutý vypadá ze všech nejjedleji), čokoládové dorty, ovocné dorty, věnečky, šátečky, řezy, vafle a mnoho dalších. Jídlo mizelo nevídanou rychlostí, jako kdyby studenti týden nejedli.
„He to vhdycky tahle dobhý?“ otázala se Aida s plnou pusou opečených brambor staršího chlapce naproti ní, který zrovna žvýkal kuřecí stehýnko.
„Jenom na začátku a na konci roku. Normální jídla jsou trochu střídmější. Ale neboj se, hlady tu ještě nikdo netrpěl,“ odpověděl s úsměvem.
„Ty jsi ředitelova příbuzná? Nebo je to jen shoda jmen?“ položil otázku, která vrtala hlavou všem. Studenti v nejbližším okolí začali jejich rozhovor zvědavě sledovat.
„Hm, je to můj dědeček,“ řekla stydlivě Aida.
„To muselo být skvělé, vyrůstat s takovýmhle dědečkem!“ obrátila se k ní jedna ze starších spolužaček.
Aida zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem ho neviděla, přišel nás navštívit jen jednou a to ještě tajně...“ přiznala.
To vyvolalo u stolu vlnu dalších otázek a Aida musela vyprávět, jak v její mudlovské rodině nikdo nikdy nepoužíval kouzla a jak o prázdninách odposlouchávala rozhovor svého tatínka a dědečka a teprve pak se dozvěděla o škole a o magii vůbec.
Když ji konečně nechali dojíst, chýlila se už slavnost ke konci. Talíře a mísy roztáhly svá křidélka a odletěly – vlastně zmizely chvíli potom, co se vznesly nad jejich hlavy.
Ředitel se znovu zvedl a popřál jim krásný poslední den prázdnin. Nato se zvedli všichni ostatní a postupně začali odcházet různými dveřmi po stranách Síně. U mrzimorského stolu se vztyčil vysoký světlovlasý mladík, postavil se na lavici a gestem je vyzval, aby zůstali ještě chvilku sedět.
„Prvňákům ukážu nejkratší cestu ke kolejním místnostem já, ostatní běžte napřed a připravte soukromou mrzimorskou oslavu!“ snažil se překřičet hluk od ostatních stolů.
Mrzimorští se zvedli a vyrazili několika různými dveřmi ven z Velké Síně. Aida a ostatní nováčci se seskupili kolem stojícího mladíka.
„Moje jméno je Erik Černý a jsem mrzimorský primus. To znamená, že za mnou kdykoliv můžete přijít s jakýmkoliv problémem, dotazem, stížností nebo návrhem. V naší kolejní místnosti teď připravujeme takovou malou uvítací a seznamovací oslavu. Cestu tam si dobře zapamatujte, tohle podzemí je hodně rozsáhlé a když zabloudíte, nemuseli byste už najít cestu zpátky...“ prohlásil hrozivým hlasem, ale pak se srdečně zasmál.
„A co tedy máme dělat, když se opravdu ztratíme?“ zeptala se Aida s obavami.
„Většinou stačí najít nějakého chrliče a ten vám poradí. Jsou roztroušení snad všude...“
Prvňáci nevypadali příliš nadšení z představy žádání některé z těch kamenných zubatých potvor o pomoc. Ale Erik tomu nevěnoval pozornost a vyvedl je z Velké Síně zdobenými dveřmi vlevo.
Prošli chodbou se sochami předešlých ředitelů školy (jak jim prozradil Erik), které na ně zvědavě pomrkávaly, a zahnuli znovu doleva. Pak po kamenných schodech vzhůru okolo obrovitého kamenného stromu se zlatými a stříbrnými lístečky, silným zvrásněným kmenem a pletencem kořenů, který obepínal téměř polovinu prostoru odpočívadla mezi dvěma širokými schodišti. Poté rovně další klenutou chodbou a na křižovatce čtyř chodeb tou nejtmavší doprava. Tam se zastavili před velkým starým nepoužívaným krbem.
„Tady je vstup do naší kolejní místnosti. Vždycky, než tam vejdete, nezapomeňte se rozhlédnout, jestli vás nevidí někdo z jiné koleje. Nechceme přece, aby nám sem lezl někdo cizí,“ řekl Erik. Aida se mimoděk rozhlédla a usoudila, že v téhle chodbě se stejně není kam schovat.
„Heslo se každý týden mění, sdělím vám ho vždy já nebo některý prefekt. Do příští neděle je heslo: Zuřivý jezevec!“
Aida se dívala velice pozorně, ale žádnou změnu neviděla. Erik jí pokynul, aby vstoupila do krbu. Udělala to, ale zjistila, že zadní stěna je pořád pevná jako solidní kámen, ze kterého byla také udělaná. Ohmatávala ji, aby našla nějaké spáry, ale nic tam nebylo.
„Zkus to víc vlevo,“ nabádal ji Erik. Aida tedy proklepávala zeď na levé straně. Nic. „Ještě doleva!“ smál se primus. Aida se přesunula do rohu krbu. Ve chvíli, kdy zavadila ramenem o levou stěnu krbu si překvapeně uvědomila, že nic necítila. Natáhla ruku, ta prošla skrz, jako kdyby tam byl jen vzduch.
„Výborně!“ pochválil ji Erik. „Tak a teď ostatní.“ Do krbu se začali hrnout její spolužáci, Aida tedy prošla iluzorní stěnou do mrzimorské kolejní místnosti.
Přivítaly ji nadšené pozdravy jejích spolužáků, kteří stáli všude okolo ní se sklenkami v rukou. Stydlivě se usmála a uhnula z cesty nově příchozím – východ z místnosti vypadal také jako krb a prvňáčci přicházeli oběma postranními stěnami najednou.
Společenská místnost byla poměrně velká. Dominovalo jí veliké okno s výplní z barevného skla a žlutočernými závěsy. Na stěnách visely erby Bradavické školy a Mrzimoru, portréty několika mužů a žen, kteří se zájmem sledovali dění v místnosti. Aidu už po chrličích a sochách ani nepřekvapilo, že se hýbou jako živí. Řada starších studentů se rozestoupila a odhalila stolky a židle narovnané podél nejdelší stěny. Na nich byla vystavena spousta sladkostí a nějaké pití. Všichni si dávali do nosu, jako by tenhle večer ještě nic nejedli. Když si každý udělal pohodlí, Erik zacinkal lžičkou o skleničku v nápodobě obvyklého gesta jejich ředitele a vyžádal si tak pozornost všech mrzimorských.
„Takže tu máme zase další rok a další posily do naší skvělé koleje!“ začal. Odměnou mu byly souhlasné výkřiky. „Nejdřív mi dovolte, abych našim nejmladším představil další dvě důležité osoby naší koleje. Tohle jsou mrzimorští prefekti – Eliáš Orion a Simone van der Waals.“
Dopředu postoupil rozcuchaný obrýlený chlapec a zrzavá dívka s úzkým obličejem a pihovatým nosem, pozdravili a postavili se vedle Erika. „Doufali jsme, že se k nám připojí i naše kolejní ředitelka, paní Ocúnová, jenže, jak všichni víme, zdraví jí už příliš neslouží a po uvítací slavnosti byla velmi unavená.“
Aida si vzpomněla na starou paní, kterou viděla sedět u profesorského stolu, s vlasy prokvetlými stříbrem, a domyslela si, že to určitě byla profesorka Ocúnová.
„Chtěl bych tu tedy naše prvňáčky přivítat a popřát, ať se jim v naší koleji líbí!“ dokončil Erik a symbolicky pozvedl sklenku na jejich zdraví. Ostatní ho následovali a za chvíli se rozproudila čilá zábava. Aidy se všichni vyptávali na jejího dědečka a ji po chvilce omrzelo říkat všechno pořád dokola. Zatoužila po klidu a posteli. Pak si uvědomila, že vlastně neví, kde je ubytovaná. Prodrala se tedy davem k Simone, která si nabírala na talířek kokosové kuličky a zatahala ji za rukáv.
„Promiň, nevíš prosím, kde jsme my prvňáci ubytovaní?“ zeptala se ostýchavě. Simone se usmála a ukázala na opačnou stranu místnosti. „Vidíš támhlety schody? Vlevo se jde k chlapeckým ložnicím, vpravo k dívčím. První ročníky mají ložnici až úplně na konci patra. Tvoje zavazadla by tam už měla být.“
Aida způsobně poděkovala a vydala se napříč houfem studentů ke schodům. Dala se vpravo a vystoupala poměrně vysoko do patra nad kolejní místností. Octla se v široké chodbě, vyzdobené po celé jedné straně tapisérií, zobrazující les a lesní tvory. Byl tam kentaur, krásně bílý jednorožec, dryády s jemně zelenou kůží, malinké vílečky s křidélky nejrůznějších barev, velký bílý sýček, z nory vylézající jezevec, to vše propletené sytými barvami prastarých stromů a mnoho dalších detailů.
Na konci chodby byly vskutku masivní dveře s destičkou, na níž bylo zdobně vyryto číslo 1. Stiskla velkou mosaznou kliku a vstoupila. Velmi ji překvapilo, že uvnitř už někdo byl. Na posteli seděla blonďatá dívenka s cůpky a vybalovala si věci.
„Ehm, ahoj!“ pozdravila Aida.
„Ahoj!“ odpověděla její nová spolubydlící. „Já jsem Eva a ty?“
Aida se představila a Eva se na ni podezřívavě zadívala. „Jo ty jsi ta ředitelova vnučka, co? Protekční děcko!“ zasmála se jakoby nic, ale Aidu to přesto ranilo. Raději se rozhlížela po svých zavazadlech. Našla je u postele, která byla nejblíže k dalšímu očarovanému oknu. Byla velice vděčná, že všechna lůžka jsou s nebesy a bude tak mít aspoň trochu soukromí. V ložnici bylo postelí jen pět.
Oblečení si nechala zatím v kufru a začala si vyndávat věci na noční stolek. Pergameny, knihy, brky a tak dále. Ještě než byla hotová, dveře do ložnice se znovu otevřely a vešel zbytek osazenstva pokoje. Seznámily se rychle. Gudrun byla ještě blonďatější než Eva, měla křišťálově modré oči a zaoblenou postavu. Laura a Linda byly sestry – dvojčata. Aidě připadaly k nerozeznání podobné, až na to, že Laura měla na rozdíl od sestry nakrátko ostříhané vlasy, které jí trčely do všech stran.
Když si všechny vybalily, rozhodly se, že půjdou na průzkum podzemí. Aida sice navrhovala, že by si měly jako průvodce vzít někoho staršího, ale byla přehlasována.
Ve společenské místnosti už bylo téměř prázdno. V jednom koutě seděla Simone s Eliášem nad kupou papírů. Když kolem nich procházely, Simone je provrtala vševědoucím pohledem. „Nechoďte nikam daleko, děvčata. Tady se člověk snadno ztratí!“ varovala je. Dívky kývly na souhlas a zamířily ke krbu. Aida si ještě všimla, že v dalším křesílku sedí ta dívka s bílými vlasy, která pomáhala při vyvolávání Sféry Rozhodnutí, zabraná do čtení.
Prošly krbem – při zpáteční cestě nebylo potřeba heslo – a vydaly se směrem k Velké Síni.
Dnešek proběhl v poklidu, nestalo se nic zvláštního. Přijali jsme nové studenty, vypadají slibně. Byla mezi nimi i Abbisova vnučka. Je dobře, že se podařilo její rodiče přesvědčit, bez naší ochrany a vedení by byla, až vyroste, ve velkém nebezpečí.Dostala jsem za úkol ji nenápadně hlídat a sledovat, aby se nedostala ven z ochranného štítu. Nevím, jestli se mi to povede, každý nový student se musí seznámit se Zakázanými chodbami, to prostě patří k tradici.
Abbis ale tvrdí, že štít začíná mít trhliny. Je to docela možné, myslím, že jej naposled obnovoval jeden z Abbisových předchůdců. Jenže obnovit jej je práce na týdny. A nelze ji provést, když jsou ve škole studenti, ochranný štít se totiž musí zrušit a vystavět znova. Škoda, že jsme to neudělali o prázdninách, ale nikdo z nás to nemohl vědět.
Doufejme, že vydržíme. Trhliny můžeme zacelit provizorními zaklínadly a chodby, vedoucí příliš blízko k Nim, zabarikádujeme. Ale to všechno je jen dočasné řešení. Musíme najít nějaké definitivní.
Díky zpřístupnění nejstarších částí knihovny, které si Knihovník žárlivě střežil, můžu teď nerušeně pátrat všude, kde chci. Podezřívám Abbise, že musel na našeho strážce knih vyvinout nějaký nátlak, aby dosáhl svého. Stejně však netuším, kde bych měla hledat. Snad se na mě usměje štěstí. Na nás všechny.
Příští týden: 8. kapitola - Zakázaná chodba
„To bylo teda něco! Příští rok bude Prvním Vyvolávačem určitě Erik, uvidíš! Už si na to brousí zuby dlouho...“ řekl jeden z jejích spolužáků svému sousedovi. „Blbost, já sázím na Eliáše, ten je mnohem lepší, i když je jen prefekt,“ prohlásil ten druhý. Oba se začali hádat. Aida pochopila, že být vybrán k vyvolání Sféry Rozhodnutí je zřejmě privilegium, po kterém touží nejeden student.
Vzápětí se všichni pustili do jídla, které jim přiletělo na stůl v okřídlených kouřících mísách jakoby odnikud. Tolik dobrot najednou Aida snad nikdy neviděla. Byly tu do křupava opečená kuřátka, steaky, ze kterých kapala šťáva, křehké filetky, spousta různobarevných salátů, všechny možné přílohy a polévky a nakonec se jim na stůl snesly i dezerty – pudinky v barvách kolejí (všichni se shodli na tom, že jejich žlutý vypadá ze všech nejjedleji), čokoládové dorty, ovocné dorty, věnečky, šátečky, řezy, vafle a mnoho dalších. Jídlo mizelo nevídanou rychlostí, jako kdyby studenti týden nejedli.
„He to vhdycky tahle dobhý?“ otázala se Aida s plnou pusou opečených brambor staršího chlapce naproti ní, který zrovna žvýkal kuřecí stehýnko.
„Jenom na začátku a na konci roku. Normální jídla jsou trochu střídmější. Ale neboj se, hlady tu ještě nikdo netrpěl,“ odpověděl s úsměvem.
„Ty jsi ředitelova příbuzná? Nebo je to jen shoda jmen?“ položil otázku, která vrtala hlavou všem. Studenti v nejbližším okolí začali jejich rozhovor zvědavě sledovat.
„Hm, je to můj dědeček,“ řekla stydlivě Aida.
„To muselo být skvělé, vyrůstat s takovýmhle dědečkem!“ obrátila se k ní jedna ze starších spolužaček.
Aida zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem ho neviděla, přišel nás navštívit jen jednou a to ještě tajně...“ přiznala.
To vyvolalo u stolu vlnu dalších otázek a Aida musela vyprávět, jak v její mudlovské rodině nikdo nikdy nepoužíval kouzla a jak o prázdninách odposlouchávala rozhovor svého tatínka a dědečka a teprve pak se dozvěděla o škole a o magii vůbec.
Když ji konečně nechali dojíst, chýlila se už slavnost ke konci. Talíře a mísy roztáhly svá křidélka a odletěly – vlastně zmizely chvíli potom, co se vznesly nad jejich hlavy.
Ředitel se znovu zvedl a popřál jim krásný poslední den prázdnin. Nato se zvedli všichni ostatní a postupně začali odcházet různými dveřmi po stranách Síně. U mrzimorského stolu se vztyčil vysoký světlovlasý mladík, postavil se na lavici a gestem je vyzval, aby zůstali ještě chvilku sedět.
„Prvňákům ukážu nejkratší cestu ke kolejním místnostem já, ostatní běžte napřed a připravte soukromou mrzimorskou oslavu!“ snažil se překřičet hluk od ostatních stolů.
Mrzimorští se zvedli a vyrazili několika různými dveřmi ven z Velké Síně. Aida a ostatní nováčci se seskupili kolem stojícího mladíka.
„Moje jméno je Erik Černý a jsem mrzimorský primus. To znamená, že za mnou kdykoliv můžete přijít s jakýmkoliv problémem, dotazem, stížností nebo návrhem. V naší kolejní místnosti teď připravujeme takovou malou uvítací a seznamovací oslavu. Cestu tam si dobře zapamatujte, tohle podzemí je hodně rozsáhlé a když zabloudíte, nemuseli byste už najít cestu zpátky...“ prohlásil hrozivým hlasem, ale pak se srdečně zasmál.
„A co tedy máme dělat, když se opravdu ztratíme?“ zeptala se Aida s obavami.
„Většinou stačí najít nějakého chrliče a ten vám poradí. Jsou roztroušení snad všude...“
Prvňáci nevypadali příliš nadšení z představy žádání některé z těch kamenných zubatých potvor o pomoc. Ale Erik tomu nevěnoval pozornost a vyvedl je z Velké Síně zdobenými dveřmi vlevo.
Prošli chodbou se sochami předešlých ředitelů školy (jak jim prozradil Erik), které na ně zvědavě pomrkávaly, a zahnuli znovu doleva. Pak po kamenných schodech vzhůru okolo obrovitého kamenného stromu se zlatými a stříbrnými lístečky, silným zvrásněným kmenem a pletencem kořenů, který obepínal téměř polovinu prostoru odpočívadla mezi dvěma širokými schodišti. Poté rovně další klenutou chodbou a na křižovatce čtyř chodeb tou nejtmavší doprava. Tam se zastavili před velkým starým nepoužívaným krbem.
„Tady je vstup do naší kolejní místnosti. Vždycky, než tam vejdete, nezapomeňte se rozhlédnout, jestli vás nevidí někdo z jiné koleje. Nechceme přece, aby nám sem lezl někdo cizí,“ řekl Erik. Aida se mimoděk rozhlédla a usoudila, že v téhle chodbě se stejně není kam schovat.
„Heslo se každý týden mění, sdělím vám ho vždy já nebo některý prefekt. Do příští neděle je heslo: Zuřivý jezevec!“
Aida se dívala velice pozorně, ale žádnou změnu neviděla. Erik jí pokynul, aby vstoupila do krbu. Udělala to, ale zjistila, že zadní stěna je pořád pevná jako solidní kámen, ze kterého byla také udělaná. Ohmatávala ji, aby našla nějaké spáry, ale nic tam nebylo.
„Zkus to víc vlevo,“ nabádal ji Erik. Aida tedy proklepávala zeď na levé straně. Nic. „Ještě doleva!“ smál se primus. Aida se přesunula do rohu krbu. Ve chvíli, kdy zavadila ramenem o levou stěnu krbu si překvapeně uvědomila, že nic necítila. Natáhla ruku, ta prošla skrz, jako kdyby tam byl jen vzduch.
„Výborně!“ pochválil ji Erik. „Tak a teď ostatní.“ Do krbu se začali hrnout její spolužáci, Aida tedy prošla iluzorní stěnou do mrzimorské kolejní místnosti.
Přivítaly ji nadšené pozdravy jejích spolužáků, kteří stáli všude okolo ní se sklenkami v rukou. Stydlivě se usmála a uhnula z cesty nově příchozím – východ z místnosti vypadal také jako krb a prvňáčci přicházeli oběma postranními stěnami najednou.
Společenská místnost byla poměrně velká. Dominovalo jí veliké okno s výplní z barevného skla a žlutočernými závěsy. Na stěnách visely erby Bradavické školy a Mrzimoru, portréty několika mužů a žen, kteří se zájmem sledovali dění v místnosti. Aidu už po chrličích a sochách ani nepřekvapilo, že se hýbou jako živí. Řada starších studentů se rozestoupila a odhalila stolky a židle narovnané podél nejdelší stěny. Na nich byla vystavena spousta sladkostí a nějaké pití. Všichni si dávali do nosu, jako by tenhle večer ještě nic nejedli. Když si každý udělal pohodlí, Erik zacinkal lžičkou o skleničku v nápodobě obvyklého gesta jejich ředitele a vyžádal si tak pozornost všech mrzimorských.
„Takže tu máme zase další rok a další posily do naší skvělé koleje!“ začal. Odměnou mu byly souhlasné výkřiky. „Nejdřív mi dovolte, abych našim nejmladším představil další dvě důležité osoby naší koleje. Tohle jsou mrzimorští prefekti – Eliáš Orion a Simone van der Waals.“
Dopředu postoupil rozcuchaný obrýlený chlapec a zrzavá dívka s úzkým obličejem a pihovatým nosem, pozdravili a postavili se vedle Erika. „Doufali jsme, že se k nám připojí i naše kolejní ředitelka, paní Ocúnová, jenže, jak všichni víme, zdraví jí už příliš neslouží a po uvítací slavnosti byla velmi unavená.“
Aida si vzpomněla na starou paní, kterou viděla sedět u profesorského stolu, s vlasy prokvetlými stříbrem, a domyslela si, že to určitě byla profesorka Ocúnová.
„Chtěl bych tu tedy naše prvňáčky přivítat a popřát, ať se jim v naší koleji líbí!“ dokončil Erik a symbolicky pozvedl sklenku na jejich zdraví. Ostatní ho následovali a za chvíli se rozproudila čilá zábava. Aidy se všichni vyptávali na jejího dědečka a ji po chvilce omrzelo říkat všechno pořád dokola. Zatoužila po klidu a posteli. Pak si uvědomila, že vlastně neví, kde je ubytovaná. Prodrala se tedy davem k Simone, která si nabírala na talířek kokosové kuličky a zatahala ji za rukáv.
„Promiň, nevíš prosím, kde jsme my prvňáci ubytovaní?“ zeptala se ostýchavě. Simone se usmála a ukázala na opačnou stranu místnosti. „Vidíš támhlety schody? Vlevo se jde k chlapeckým ložnicím, vpravo k dívčím. První ročníky mají ložnici až úplně na konci patra. Tvoje zavazadla by tam už měla být.“
Aida způsobně poděkovala a vydala se napříč houfem studentů ke schodům. Dala se vpravo a vystoupala poměrně vysoko do patra nad kolejní místností. Octla se v široké chodbě, vyzdobené po celé jedné straně tapisérií, zobrazující les a lesní tvory. Byl tam kentaur, krásně bílý jednorožec, dryády s jemně zelenou kůží, malinké vílečky s křidélky nejrůznějších barev, velký bílý sýček, z nory vylézající jezevec, to vše propletené sytými barvami prastarých stromů a mnoho dalších detailů.
Na konci chodby byly vskutku masivní dveře s destičkou, na níž bylo zdobně vyryto číslo 1. Stiskla velkou mosaznou kliku a vstoupila. Velmi ji překvapilo, že uvnitř už někdo byl. Na posteli seděla blonďatá dívenka s cůpky a vybalovala si věci.
„Ehm, ahoj!“ pozdravila Aida.
„Ahoj!“ odpověděla její nová spolubydlící. „Já jsem Eva a ty?“
Aida se představila a Eva se na ni podezřívavě zadívala. „Jo ty jsi ta ředitelova vnučka, co? Protekční děcko!“ zasmála se jakoby nic, ale Aidu to přesto ranilo. Raději se rozhlížela po svých zavazadlech. Našla je u postele, která byla nejblíže k dalšímu očarovanému oknu. Byla velice vděčná, že všechna lůžka jsou s nebesy a bude tak mít aspoň trochu soukromí. V ložnici bylo postelí jen pět.
Oblečení si nechala zatím v kufru a začala si vyndávat věci na noční stolek. Pergameny, knihy, brky a tak dále. Ještě než byla hotová, dveře do ložnice se znovu otevřely a vešel zbytek osazenstva pokoje. Seznámily se rychle. Gudrun byla ještě blonďatější než Eva, měla křišťálově modré oči a zaoblenou postavu. Laura a Linda byly sestry – dvojčata. Aidě připadaly k nerozeznání podobné, až na to, že Laura měla na rozdíl od sestry nakrátko ostříhané vlasy, které jí trčely do všech stran.
Když si všechny vybalily, rozhodly se, že půjdou na průzkum podzemí. Aida sice navrhovala, že by si měly jako průvodce vzít někoho staršího, ale byla přehlasována.
Ve společenské místnosti už bylo téměř prázdno. V jednom koutě seděla Simone s Eliášem nad kupou papírů. Když kolem nich procházely, Simone je provrtala vševědoucím pohledem. „Nechoďte nikam daleko, děvčata. Tady se člověk snadno ztratí!“ varovala je. Dívky kývly na souhlas a zamířily ke krbu. Aida si ještě všimla, že v dalším křesílku sedí ta dívka s bílými vlasy, která pomáhala při vyvolávání Sféry Rozhodnutí, zabraná do čtení.
Prošly krbem – při zpáteční cestě nebylo potřeba heslo – a vydaly se směrem k Velké Síni.
Dnešek proběhl v poklidu, nestalo se nic zvláštního. Přijali jsme nové studenty, vypadají slibně. Byla mezi nimi i Abbisova vnučka. Je dobře, že se podařilo její rodiče přesvědčit, bez naší ochrany a vedení by byla, až vyroste, ve velkém nebezpečí.Dostala jsem za úkol ji nenápadně hlídat a sledovat, aby se nedostala ven z ochranného štítu. Nevím, jestli se mi to povede, každý nový student se musí seznámit se Zakázanými chodbami, to prostě patří k tradici.
Abbis ale tvrdí, že štít začíná mít trhliny. Je to docela možné, myslím, že jej naposled obnovoval jeden z Abbisových předchůdců. Jenže obnovit jej je práce na týdny. A nelze ji provést, když jsou ve škole studenti, ochranný štít se totiž musí zrušit a vystavět znova. Škoda, že jsme to neudělali o prázdninách, ale nikdo z nás to nemohl vědět.
Doufejme, že vydržíme. Trhliny můžeme zacelit provizorními zaklínadly a chodby, vedoucí příliš blízko k Nim, zabarikádujeme. Ale to všechno je jen dočasné řešení. Musíme najít nějaké definitivní.
Díky zpřístupnění nejstarších částí knihovny, které si Knihovník žárlivě střežil, můžu teď nerušeně pátrat všude, kde chci. Podezřívám Abbise, že musel na našeho strážce knih vyvinout nějaký nátlak, aby dosáhl svého. Stejně však netuším, kde bych měla hledat. Snad se na mě usměje štěstí. Na nás všechny.
Příští týden: 8. kapitola - Zakázaná chodba
Čtenářská tipovací soutěž:
6. tipovací otázka:
Jaké bude první heslo pro vstup do mrzimorské „kolejky“? (Celkem anonymně hlasovalo 22 čtenářů, i tentokrát mělo dobrý odhad celých 10 tipujících.)
a) Jezevčí čepička 7 (31%)
b) Zuřivý jezevec 10 (45%)
c) Plyšový jezevec 5 (22%)
Správně bylo, jak jste se v právě přečtené kapitole sami přesvědčili, b) Zuřivý jezevec. Takže bacha na jezevce!
Většina hlasujících ale byla líná poslat svou odpověď soví poštou, takže neznáme jejich totožnost. Bod za správný tip tak získávají tentokrát čtyři slečny: Bailla Peerlessová (celkem má 2 body), Christina von Luna (celkem má 1 bod), Lucy Koralka (celkem má 5 bodů) a Lili Smeaglová (celkem má 5 bodů). Ještě stále se ale můžete k soutěži připojit! Čekají nás ještě další kapitoly a zbývá jich ještě 11!
Další (už osmá) kapitola nese název Zakázaná chodba.
7. tipovací otázka:
Co myslíte, že Aida najde v Zakázané chodbě?
a) léta ztracenou cestu do tajné komnaty
b) bludného ducha mrzimorské koleje
c) malou trhlinu v ochranném štítu
pondělí 25. května 2009
Čtenářská tipovací soutěž
Nezapomeňte do pondělního večera poslat svůj tip také sovou (na adresu Sophia Glis Glisová):
jaké bude v románu Aida Valemínka první heslo do mrzimorské "kolejky"? Sbírejte body, ať vyhrajete odměnu pro nejlepšího tipaře:)
V pondělí večer nová kapitola s názvem Krbem tam a zpět.
jaké bude v románu Aida Valemínka první heslo do mrzimorské "kolejky"? Sbírejte body, ať vyhrajete odměnu pro nejlepšího tipaře:)
V pondělí večer nová kapitola s názvem Krbem tam a zpět.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)