Jak se lepé Mrzimorčandy vystrojily na ples

Vendesousa Asio Otusová referuje o plesové módě.

V ten čtvrtek po neděli Cyrilometodějské léta 2009 (tj. 9.7.) se v prostorách Velké síně uskutečnil ples na počest absolventů letošních OVCÍ. (Pozn. šéfredaktorky: na tomto místě si můžeme připomenout, že OVCE letos složili Alisma Bailly Fisto, Betelgeuse Orionis, Filius Orionis, Gilnien Fólear, Kate Resea, Oresta Vianueva a Queti Sylie!)

Už hodnou dobu před začátkem plesu jsme mohli vidět studentky oblečené v oslnivě krásných róbách. Jiné běhaly v panice po velké síni a na poslední chvíli se snažily sehnat si vhodný oděv pro nacházející slávu. Těm jsem se tiše smála, protože jsem byla za vodou. Den před plesem jsem navštívila modrou Avreyu Monowitz, která byla tak laskavá,že mi pomohla s výběrem šatů na večer. Zkompletovala mi celou róbu a nezapomněla ani na náhrdelník. Ještě, že ji mám, neboť jinak bych se na ples vydala v něčem obyčejném a musela bych se celou dobu krčit v koutě. Takhle jsem se mohla naparovat jako pávice v centru sálu a pozorně sledovat jaké šaty zvolily žluté studentky pro tak velký den.

Protože nejsem příliš módně vzdělaná a navíc jako žena nemůžu dostatečně posoudit dámské půvaby mrzimorských studentek, vzala jsem si na pomoc pana profesora Georga McBrava, který byl tak laskav, že mi přislíbil opatřit mou pořízené fotky z plesu komentářem. Na ples se bohužel nedostavilo příliš mrzimorských slečen, tudíž jsem čarofoťák z kabelky vyndávala jen asi pětkrát.

Jako první padl můj pohled na Orestu Vianuevu, která jako absolventka nemohla chybět. Do velké síně sice přišla se zpožděním a v „civilu“, ale rychle to napravila a odběhla se převléct do fialkových plesových šatů, a la malá mořská víla. Co na to říkáte, pane Georgi?

p. George: „Nemám co vytknout, skvělá kombinace. Možná je trochu škoda, že slečna nepřidala nějaký fialový či bílý/stříbrný doplněk…“

Další účastnicí byla Lucy Koralka, kterou jsem jako jedinou upozornila na to, že se chystám kritizovat mrzimoské odění. Tajně jsem Lucy vyfotila, protože už odpoledne byla zásadně proti, aby do mého článku byla zařazena. Lucy poněkud netradičně zvolila bílé tříčtvrťáky a šviháckou pirátskou halenku. Uvidíme, co na její volbu šatů řekne pan George.

p. George: „Tak opět zajímavá kombinace. Vše se mi líbí, kromě věcí od Koloděje. Působí tak dojmem, jako by byla chodící hračkářství…“

Zato naše žlutá primuska Felicitas Frobisherová neponechala nic náhodě a ve svých plesových šatech se ve velké síni natřásala už dvě hodiny před začátkem plesu. Celou dobu jsem jí držela palce, aby si své popelkovské šaty nepokecala při večeři. Naštěstí k nehodě nedošlo a šaty zůstaly bez poskvrny. Na ples sebou nezapomněla vzít Kolodějovy koule, které nabízela po celou slavnost.

p. George: „Když to vezmu z kraje, moc krásné šaty, v kombinaci s barvou pleti a s typem účesu vyleženě vhodné a trendy. Musím Vám však vytknout věci od Koloděje, které zcela zhorší image.“

Stejný model šatů jako Felicitas zvolila i Herwen Indil Eruvea, jen věci od Koloděje nechala doma. Ozdobila se pouze žlutou růží a do vlasů si vetkla žlutou čelenku. Popelkovské šaty mají žluté studentky nejspíš v oblibě, i když má maličkost příliš nechápe proč. Pan učitel měl na věc ovšem jiný názor.

p. George: „Jé! Zde nemám co vytknout, je mi trochu nesedí ta Kolodějova růže…“

Na kratičkou chvíli se na plese mihla také Hermika Wilsonová, která jen proběhla sálem a opět zmizela někde v hradu. V té rychlosti jsem si stihla všimnout, že také vsadila na žlutou. Ve svém ošacení a s obručí kolem pasu na mě působila jako břišní tanečnice.

p. George: „Kombinace sukně se svrškem je dobrá, hodí se i k účesu. Čelenka a náušničky skvělé. Ovšem mi v ruce držená lucerna a věci od Koloděje velice vadí. Tyto věci zcela zhorší image.“

Pak jsem na plase byla také já (Vendy), ale mojí osobu a hlavně mé šaty není třeba rozebírat. Pan George byl ale jiného názoru, tak si ho tedy vyslechněme. Ve chvíli, kdy mi začal diktovat svůj verdikt, začala jsem litovat toho, že jsem neposlechla Avreyu a nenechala žlutou růži doma. :D

p.George: „Další skvělý model. A opět mi vadí jedna věc! Koloděj! Ta růže k tomu vůbec nesedí!“

Nakonec pan učitel dlouho počítal, mumlal si pod vousy a cosi zapisoval do bločku, nakonec mi podal papírek, na kterém byly zúčastněné dámy seřazené podle toho, jak na něj zapůsobily.

1. místo – sl. Herwen - působíte čistě mrzimorsky :-) A BACHA NA KOLODĚJE!

2. místo – sl. Ori - také skvělé

3. místo – sl. Felicitas – super, ale Koloděj je Koloděj…

4. místo – sl. Vendy – Koloděj :-D

5. místo – sl. Lucy – Vám to ten Koloděj úplně zkazil…

6. místo – sl. Hermika – příště žádná lucerna a žádný Koloděj :-)

Dole v růžku papíru stála malá poznámka: Neberte si prosím výsledky moc k srdci. Tak a jdu se zahrabat…

Myslím, že žádné zahrabávání není třeba, my se z toho alespoň poučíme a příště Koloděje necháme doma.

Veľká karnevalová súťaž - výsledky

Soutěž byla vyhlášena 2. července 2009 z iniciativy mrzimorské prefektky a redaktorky módní rubriky Lucy Koralky. (Hlasovat mohli anonymně všichni čtenáři. Bylo možné dát hlas i více maskám.) Jak dopadlo on-line hlasování?

Lucy Koralka 7 (14%)

Sophia Glis Glisová 7 (14%)

prof. Lenůlie Čihůlková 9 (18%)

Alanise Olien Harlin 6 (12%)

Vendesousa Asio Otusová 11 (22%)

prof. Letitia te Tiba 7 (14%)

Channah Cohen 11 (22%)

Lucy de Lioncourt 6 (12%)

Clea Haliová 19 (38%)

Barbara A. Lecter 20 (40%)

Melanie Hale 7 (14%)

V anketě hlasovalo 49 čtenářů.

+ Wenai Lafayette dostala 13 hlasů - v komentářích (byla zařazena až po spuštění hlasování v anketě).

Ještě 1 hlas získala v komentářích Barbara, ale i bez něj by byla celkovou vítězkou!

Takže – tramtadadááá!

1. místo Barbara A. Lecter 20 (21) hlasů

2. místo Clea Haliová 19 hlasů

3. místo Wenai Lafayette 13 hlasů

Dále: 4.-5. místo Channah Cohen a Vendesousa Asio Otusová (11 hlasů), 6. místo prof. Lenůlie Čihůlková (9 hlasů), 7. – 10. místo Lucy Koralka, Sophia Glis Glisová, prof. Letitia te Tiba, Melanie Hale (7 hlasů), 11. – 12. místo Alanise Olien Harlin a Lucy de Lioncourt (6 hlasů)

Na závěr mohu dodat, že tedy čestně splním slovo a navštívím to kadeřnictví a nechám se nově ostříhat, abychom neměly s Cleou stejný účes. Clea nade mnou vyhrála v počtu hlasů 19:7…

Vítězka obdrží v nejbližších dnech soví poštou cenu, až mi Lucy prozradí, co to bude, prozradím to i vám.

Vaše Sophia Glis Glisová

O Sněhurce, Karkulce a jelenovi se zlatými parohy tak trochu jinak (od Nicholase McElena)

Předmluva

Příběh O Sněhurce, Karkulce a jelenovi se zlatými parohy je možná román, parodie nebo jinak upravená verze filmového záznamu, který byl původně určen pro soutěž Bradavická Čtyřka - Léto 2009. (V B4 mrzimorskou kolej reprezentoval tým ve složení Claire Magic, Bailla Peerlessová, Siny de Sorrow a Sophia Glis Glisová; pohádka „O Sněhurce, Karkulce a jelenovi se zlatými parohy“ je součástí kolektivního vypracování čtvrtého úkolu B4 - divadelní hry Arianův klobouk a jde vlastně o „hru ve hře“, kterou jakoby sepsali studenti Arianus, Atena a Arachné, hrdinové divadelního kusu Arianův klobouk, na základě svého studia mudlovských pohádek. Ve skutečnosti autorkou scénáře a filmového záznamu loutkové hry O Sněhurce... je Sophia. Uvidíte po vyslovení kouzelné formule
http://encyklopedie.moria.cz/media/bradavicka_pohadka.wmv
a případně celou hru Arianův klobouk v sále B4 zde na hradě
http://hogwarts.czechzone.net/b4/B4-Mrzimor-4ukol.pdf
- v sále B4 si můžete prohlédnout i vypracování ostatních kolejí)

Příběh je odrazem současné doby v dávné minulosti, datuje se do 18. – 19. století našeho letopočtu. Parodie má v sobě lehkou část humoru a vtipu, na kterou autor zdárně nezapomněl a snaží se ji nenásilným a nenuceným způsobem nabídnout čtenáři.

Dílo by se dalo nazývat zkráceným románem, kde hlavní postavou je Sněhurka. Neobyčejná dívka, která jen neměla v životě moc štěstí. V životě si prožila své a nyní žije se svou rodinou – otcem a nevlastní matkou, kterou má stejně ráda, jako matka ji. Avšak nedává to najevo, ale každá ví, co si druhá ve skutečnosti myslí. Příběh se zvolna odehrává na hradě, v lese a dokonce i v chaloupce. Story vznikla skloubením několika pohádek a příběhů do jedné, mírně chaotické pohádky, kde i dobrá mysl vítězí nad zlou, která je zde zastoupena temnou Victorií.

A jak to všechno vlastně bylo? Kde se to stalo a jak to probíhalo? Jakým směrem se příběh odebírá?

Vše, co jste měli vědět, již víte, nebo se brzy dozvíte :)

Nicholas McElen

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo horké letní počasí a na jakémsi hradě se v jednom ze svých pokojů zhlížela královna. Přesněji řečeno – zhlíželo jí zrcadlo, před které si jen stoupla. Královna měla několik pokojů. V každém měla vysoce luxusní nábytek tvořený výhradně na míru. Každý pokoj se od sebe lišil v mnoha směrech; ale všechny měly stejné dvě věci: tmavé barvy a ještě tmavší zrcadlo. Jeho kovové rámování s divně zatočenými konci okrasného lemování mu dávalo snad ještě luxusnější, krásnější a modernější vzhled (design, jak by řekla sama královna) než sklo černé jak její duše.

Byl právě začátek dubna. Toho měsíce, kdy začínalo svítit slunce a prozařovat lesy svými máslovými paprsky. Obloha byla azurově modrá, v dálce se začínaly kupit sytě namodralé až tmavé mraky. Kolem hradu, který byl nyní v záplavách slunečního svitu v ranních hodinách, rostlo hodně zeleně. Ještě aby ne, když necelých sto metrů od hradu protéká meandrová řeka a podhradím teče potůček, který se do řeky později vlévá. Vesnice poddaných ležela východně od hradu. Byla to v celku obyčejná vesnice na krajích s tak nízkými hradbami, že ani kočka by neměla problém je překročit. Hradební právo jim pravděpodobně vypršelo. Tak trochu uprostřed vesnice bylo malinké náměstíčko. Bylo nezvyklé, aby vesnice měla jakékoliv náměstí, ale kdysi malé město se muselo z nedostatku obyvatel předělat na vesnici. A proč toho náměstí nevyužít? Architekt zjevně nebyl při smyslech, když náměstí navrhoval, protože ty domy byly víc křivé než rovné. Kdyby se vám podařilo sehnat byť jen kus teoreticky rovného dřeva, zjistili byste, že to dřevo můžete o dům zlomit uprostřed na polovinu, aniž byste se dřevem museli hnout ze stěny. Obchody na tom nebyly o nic líp. Snad jedinou mírně podařenou stavbou byl zde kostel. Nebyl nijak venkovně zajímavý, jeho kdysi bílé zdi nyní vypadaly více šedě a výzdoba taky nebyla nic moc. Majitel – tedy královská rodina – se o tuto památku zjevně nezajímala. Zbytek vesnice tvořily většinou malé, občas větší vesnické domy obývané sedláky s rodinami, kteří buď pracovali doma, na poli za vesnicí nebo spali.

Hrad královny Elišky - nazývaný také jako Eliščin hrad – měl vysoké a mohutné hradby ze světlých kamenů. Hrad byl kdysi velmi oblíbený, když ještě žila madam Eliška, ale bohužel nějakým způsobem zemřela. Z hradu vedly dvě brány do vesnice na východ a jedna na západ. Kdo chtěl na sever nebo jih, měl prostě smůlu. Z hradu trčely dvě věže. Byly tenké a vysoké s okny, která byla taky štíhlá a vysoká s lomenými oblouky. Na jedné věži, té jižnější, byl na vrcholku balkon; ta severnější byla bez balkonu, ale zato s malými a úzkými bojovými okny pro lučištníky. Pod nimi se rozléhalo několik budov vzájemně propojených. Všechny měly o malinko tmavší barvu než ty světlé kamenné hradby. Směrem k jihu bylo několik téměř čtvercových budov, severněji tři obdélníkové. Všechny měly tmavou, mírně vyvýšenou střechu. Okna ve stěnách byla čtvercová, což se vymykalo standardu z věží, a obložená dřevěnými parapety. Na čtvercových budovách dlouhých asi patnáct metrů jich bylo přibližně osm, na obdélníkových s délkou možných třiceti metrů asi dvacet. Většina oken byla na jižní straně, pár na západní.

V jedné z budov bylo několik místností – pokojů, které měla pro sebe jen královna a jediný, kdo tam mohl vstoupit, byla jen služka (v královnině mluvě pokojská) a obsluha s jídlem (známý také jako číšník nebo kuchař). Její touha po majetku byla nepřímo úměrná s královninou inteligencí. Zajímavostí je, že luxusního a téměř přebytečného majetku měla víc a víc. Jedním z nich bylo na tmavé stěně pověšené ono zapovězené zrcadlo, které nesměl nikdo kromě ní vidět, nedej bože se v něm byť jen omylem zhlédnout. Byla by to jedna z posledních věcí, co by dotyčná osoba kdy spatřila. Právě se v něm královna zhlížela. Měla na sobě tenké papuče smaragdové barvy a půlnočně modrou noční košili. Obličej měla stejně tak vyzáblý a bledý, jak celou postavu a její syté zelené oči téměř zářily v odrazu zrcadla. Na hlavě měla přebarvené černé vlasy s tmavě fialovým melírem a podbarvenou sytě červenou barvou. Kupodivu to na ní vypadalo docela dobře. Mírně se do zrcadla jedním koutkem pousmála a prohlásila svoji nejoblíbenější větu na světě.

„Zrcadlo moje nejmilejší, kdo je v této zemi nejkrásnější?“ Jejím hlasem to znělo téměř jako ohraná básnička, která má každý den jiný děj. Hlas měla rovný, vyvážený a správně uložený. Nemluvila ani moc vysoko, ani nízko.

„Dělej!“ dodala tentokrát zjevně netrpělivým hlasem.

„Tys nejkrásnější, paní má, nikdo se k tobě nerovná,“ odpovědělo zrcadlo snad nazpaměť. Hlas – přesněji řečeno tón – mělo mírně podbarvený. Jeho hlas by se perfektně hodil do nepovedené opery, která by měla za úkol pobavit domov nedoslýchavých důchodců.

„No proto…“ odsekla královna ledovým hlasem a přešla ke kosmetickému stolku, který ležel kousek od pokoje. Stůl byl masivní a velmi objemný. Měl čtyři zdobené nohy, půlkulatý tvar a voněl dubovým dřevem. Obsahoval šest šuplíků narvaných zdaleka ne všemi kosmetickými přípravky na světě. Královna se usadila na židli před stolem. Uviděla svůj odraz v zrcadle nad stolkem a znovu se jemně pousmála nad svou krásou. Otevřela první šuplík a z něj vyndala na desku stolu čistící vodu značky YourClearSkin a vatová kolečka. Opatrně nalila tu modrou tekutinu na vatu a jemnými dotyky si jí přejela po čele. Vatu odložila a vzala novou, polila a nanesla na oblasti nosu a lící, nakonec na krk. Schovala čistící vodu i vatu a otevřela druhý šuplík. Tentokrát s make-upem. S ním tu byl jeden problém. Většina make-upů, co se prodávaly, byly na ni příliš tmavé a k její světle bledé pleti se vůbec nehodily. Proto si je musela nechat dovážet za nemalé peníze. Výrobci tohoto přípravku – Pale & Ice Cold Skin – velmi známí svými cenami, byli zřejmě dosti bohatí a vznešení na to, aby mohli dodávat do hradu své zboží. Znovu opatrně nanesla make-up a její pleť byla nyní ještě o něco bělejší, než když se včera večer odličovala. Schovala make-up a ze třetího šuplíku vytasila stíny na oční víčka a pod očima. Bylo zajímavé, že snad všechny přípravky měla od různých firem, ale po nanesení k sobě pasovaly. Nad její zářivé a syté zelené oči nanesla světle zelené stíny, tím její oči ještě více vynikly, a pod oči postupně vystínovanou čerň od nejtmavší po nejsvětlejší. Schovala stíny a ve čtvrtém šuplíku nahmatala něco tenkého, dlouhého akorát do dlaně a kulatého. Samozřejmě řasenka od Maxime Factorus, která dvojnásobně nasytí řasy a trojnásobně je protáhne. Už i sedlák by věděl, že až tak daleko se řasy natáhnout nemůžou, a i kdyby, tak jen jediným mrknutím oka by mohla dělat ventilátor. Řasy jí to nasytilo a mírně protáhlo, ale určitě ne třikrát. Schovala řasenku a ruku strčila do pátého šuplíku na přívěšky a náušnice. Vytáhla tři – dvě tenké a dlouhé náušnice zlatavé barvy se smaragdem na konci, silnější náramek na levou ruku a nádherně zdobený přívěšek ze zlata, posetý několika menšími diamanty a s velkým diamantem tvaru dešťové kapky. I když občas přemýšlela o piercingu, po delší chvíli usoudila, že ještě počká a pořádně si to rozmyslí. Nebo až jí někdo piercing daruje. V posledním šuplíku měla rtěnku BloodyTrust, lesk a balzám na rty.

Když se domalovala, vytáhla z malé knihovničky vedle stolku katalog a začala křížkovat, co se jí ještě hodí.

„OMG! Tady mají tu řasenku, na kterou chodí v jednom kuse reklama v televizi!“ a ještě více strčila nos do katalogu, aby si přečetla cenu. „V akci! A jen za padesát euro!“ a královna začala křížkovat, co jí propiska stačila.

Královna Victoria byla v tomto hradě celkem nová. Za manžela měla už asi měsíc nebo dva krále tohoto hradu, krále Rolanda. Ten měl s Eliškou jednu dceru, nádhernou Sněhurku. Narodila se v prosinci a možná právě to jí dalo její jméno. Nebo podle její sněhově bílé pleti. Bledost se zřejmě nesla v králově rodě, avšak krále samotného přeskočila. Ale krása a dobrosrdečnost je zastihla oba, stejně jako jiné rodinné vlastnosti. Kdyby nebylo Sněhurky, té siroty, bylo by královnino manželství snad dokonalé. Victoria neměla Sněhurku v oblibě, protože před jejich svatbou stále namlouvala Rolandovi, aby si ji nebral, že ona se k němu nehodí. A možná měla pravdu. Královna si jej brala jen z pýchy a touhy po majetku a bohatství, které nahrabala Eliška, když ještě vládli lidu, který se měl velmi spokojeně a radostně.

Chvíli si ještě vybírala v katalogu a pak vyšla z pokoje na snídani. Ve stejnou chvíli potkala na chodbě Sněhurku, co si zpívala nahlas poslední hity od Lady Gaga s mptrojkou v kapse a sluchátky na uších.

„Take your bank before I pay you out. I promise this, promise this, Check this hand cause I’m marvelous.“ Hlas sice neměla až tak perfektní jako její tvář, ale ještě se to dalo poslouchat.

„Ta Shěhulice… nic si na xicht nedává a stejně vypadá krásně,“ zasyčela a pokračovala v monologu. „Taková protivná! Schválně mě ignoruje a její krása je…“ hledala vhodné slovo k vyjádření, „tak nespravedlivá!“ Na chodbě se na místě otočila a spěchala do pokoje k zrcadlu.

„Zrcadlo mé nejmilejší, kdo je v této zemi nejkrásnější?“ vyjekla na zrcadlo nasupeně.

„Ty jsi krásná, paní má, však Sněhurka je více líbezná -“

„Cože?!“ zaječela na zrcadlo Victorie. „To víš, že jo. Si ze mě děláš srandu, ne? To si nesmí dovolit, ani náhodou.“ Vyšla z pokoje na chodbu a začala křičet.

„Myslivče! Kde sakra vězíš?!“ Téměř okamžitě se myslivec vplížil do pokoje. Ani jemu nebyla královna příjemná.

„Co poroučíte, královno?“ Jeho hlas byl spíše zpěvavý a vysoký. Měl zelenou čepici, která spíše připomínala přilbu, s jedním opelichaným brkem šedivého ptáka a nějaký kousek větve. Na sobě tradiční ničím zajímavý zelený kabát a vysoké hnědé boty. Nikdo si nemohl být jist, jestli jsou tak hnědé normálně nebo jestli jsou od bláta.

„Hele, znáš Sněhurku?“ To byla dosti blbá otázka. Kdo by ji neznal? „Prostě… vypadněte s ní do lesa a dej bacha, aby se nevrátila. Jestli se vrátí… daruješ mi svoji hlavu.“

Myslivec jen valil oči a pootevřenou pusou se snažil nadechnout. Královna se zatím prošla po pokoji, vlezla do skříně a vytáhla z ní krabici od bot.

„Tady máš krabici. Dáš do ní její srdce, jasný?“

„Ale královno! Já přeci –“ zaječel myslivec. Byla to první věc, která ho napadla.

„Mlč! Budeš zticha, vypakujete se na chvíli do lesa, přineseš její srdce a nic se ti nestane,“ tiše zasyčela. „V pohodě?“

Myslivec vzal poslušně krabici a mlčky zíral na královnu, jestli není retardovaná nebo jinak narušená. Raději se odebral pryč, za Sněhurkou.

Bylo právě něco po obědě, když myslivec přišel s nožíkem za Sněhurkou do komnaty.

„Princezno Sněhurko?“ zakřičel na dveře z chodby.

„Ano?“ ozvalo se tiše z pokoje. Právě si rozčesávala vlasy ze včerejší pařby a upravovala je do nového účesu. Seděla na židličce před zrcadlem, zdaleka ne tak kouzelným jak Victoriino. V pokoji hrála hudba z hlasité mptrojky, myslivec poznal hitovku Hot n‘ Cold od Katy Perry.

„Půjdeme na vlastivědnou procházku, ano?“ promluvil svým vysokým hlasem, nyní sraženým nízkým sebevědomím. „Oblečte se na cestu, prosím.“

„Ráda. A kam půjdeme? A… proč máš tak velký nůž?“ Všimla si nože, který si myslivec třímal v ruce, div se nepořezal.

„Ten nůž mám… fakt na houby. A jdeme do lesa. Královna mi oznámila, že rostou houby, tak jí jdu natrhat pár zelených much-“ zarazil se, „praváků.“ Dopověděl a okamžitě dodal „Oni ve skutečnosti nejsou zelené…“ a odešli.

* * *
pokračování příště - to be continued

Veľký rozhovor s Meggie Moon!

Připravila Lucy Koralka.

Už dlhšiu dobu som pozorovala vo VS veľmi aktívnu a populárnu nováčku Meggie Moon.

Istú dobu som sa len z diaľky prizerala a rozmýšľala nad článkom. Nakoniec som sa rozhodla Meggie požiadať o rozhovor, kde vám priblížime kto je vlastne Meggie, čo má rada a ktorú kolej by si rada vybrala :]

Môžem ťa poprosiť o rozhovor do Trimela? :]

+chvíli váhá, ale pak řekne s úsměvem na tváři+ Ano.

Prezraď naším čitateľom odkiaľ pochádzaš a prečo si si vybrala práve túto školu?

Odkud pocházím, jo? No... tak dobře +usměje se+ Pocházím z Děčína, ale kvůli práci musím jezdit až do Prahy, a abych ušetřila, tak bydlím v Praze a do Děčína jezdím na prázdniny, o svátcích apod., prostě když je čas +usměje se+ A proč jsem si vybrala právě Hogwarts?... Protože to z venku vypadalo jako super škola a zevnitř je to ještě lepší.

Poďme ďalej. Na akej škole študovali tvoji rodičia?

Jak jsem uvedla při vstupní eseji: „Moji rodiče jsou mudlové, tudiž na žádné z kouzelnických škol nestudovali.“

Ako sa ti páči na škole? Čo ta prekvapilo? :D

Na škole se mi strašně moc líbí a snažím se tam být co nejvíce to jde, abych náhodou o něco nepřišla +směje se+... Co mě překvapilo? Asi ty kouzelníci a čarodějky na hradě +usměje se+ Jsou strašně milí, hodní a chválím je až úplně někam nahoru. Protože nováčkům vždy poradí, pomůžou. Opravdu jsou milí. Čekala jsem, že to bude horší... Děkuji všem těm, co pomáhají.

Aká kolej je ti zatiaľ najsympatickejšia? Kam by si sa rada dostala? (Nechcela som ju ani náhodou ovplyvňovať XD)

Tušila jsem, že to tady padne +směje se+... Víš, popravdě mně je to docela jedno. Ovšem včera jsem se nad tím tak nějak zamýšlela a přišla jsem na to, že mi to až tak jedno není +směje se+ Mám ráda všechny koleje, z každé koleje znám několik lidí, ovšem asi nejvíce bych chtěla do +nadechne se+... A to si nechám pro sebe +směje se+

Dobre. Tak aspoň, čo očakávaš od svojej budúcej koleje? (Aká tajomná, že? :D)

Od mé budoucí koleje očekávám výpomoc v nouzi, další přátele a oporu v těch nejhorších situacích.

+zapisuje+ Prezraď nám aké máš ciele do budúcnosti v rámci koleje? Chceš to dotiahnuť na prefekta a neskôr až na primusa?

Víš, Lucy, abych pravdu řekla, já jsem zatím nad tímto moc nepřemýšlela... Nebo spíše vůbec ne +usměje se+... Neříkám, že prefekt, nebo primus by se mi nelíbilo, ale nechám to raději těm, co si to zaslouží, což já nejsem a asi nikdy ani nebudu.

Ale nebuď taká skromná. A čo post profesora? Nechceš sa ním stať? Čomu by si dala prednosť, študent alebo profesor? (Ťažká otázka odo mňa :])

Post profesora by se mi zamlouval možná i více než prefekt či primus. Ale nejvíce se mi líbí být nováčkem +směje se+ Tím bych chtěla zůstat asi nastálo.... Ovšem to nejde +posmutní+... Přednost? Tak jelikož si vážím profesorů, tak dávám přednost profesorům +mrkne a usměje se+

Keby si sa stala profesorkou, aký predmet by si vyučovala? :]

Tak to je jednoduché +usměje se+ Architekturu a pak také Angličtinu, nebo Němčinu. Ale pokud bych si mohla vybrat jen jeden předmět, dám přednost bez přemýšlení Architektuře +usměje se+

Rozmýšľaš o svojom pôsobení v niektorom zo školských spolkov? Keď spomínaš tu architektúru, čo si myslíš o spolku DKD?

Ano, právě o zapsání do tohoto spolku přemýšlím +usměje se+ Tento spolek se mi zdá dokonalý a ráda bych tam přispívala i svými výtvory... Ovšem nechám si na to ještě nějaký čas +usměje se+

V istom bulvárnom časopise sa už o tebe písalo v súvislosti s jednou kauzou. Čo si o tom myslíš alebo čo chceš odkázať neprajníkom?

Pokud myslíš článek v Denním Věštci, tak bych ráda k tomu řekla, že text byl mnou schválen, tudíž jsem věděla o tom dříve, než se to tam objevilo... Já tento článek nepovažuji jako narážku, nebo uražení mé osoby. O jiném článku nemám tušení.

Ano, ano ten. Takže ho berieš v pohode, to je dobre XD

Ano, v pohodě +usměje se+

Rozmýšľala si o dráhe redaktorky? Veľmi dobre sa s tebou pracuje, musím povedať. (Naozaj dúfam, že posilní naše rady :])

Děkuji +začervená se a usměje+ Já už jsem redaktorkou v Denním Věštci a už o tomto víkendu mi vyjde můj první článek a máte se na co těšit +usměje se+ (Omlouvám se za reklamu)... Ovšem ráda bych později, až budu zařazena, nastoupila jako redaktorka i do kolejního časopisu +usměje se+

Samozrejme, vidím, že máme rovnakého koníčka +smiech+. Dúfam, že sa dostaneš k nám do Mrzimoru :D :D (Tak toto nebolo naozaj žiadne ovplyvňovanie :D :D)

Ako by si sa charakterizovala? Stačí pár tvojich vlastností :]

Charakteristika - neoblíbené téma +zašklebí se+... Ale tak, pokusím se o to +usměje se+ Ráda, ale strašně ráda se směju... Jsem ráda, když někomu mohu na tváři vykouzlit úsměv, nebo jen zlepšit trošku náladu. Když mohu, tak ráda pomohu (to se i rýmuje +usměje se+) Ale, abych neříkala jen ty kladné, tak... Občas, když mám „svůj den“, tak jsem i docela protivná a bohužel mám náladu se vším seknout... Stydím se za to, ale prostě to nějak ve mě je... Naštěstí „mé dny“ jsou jen občas, tzn. tak jednou za půl roku +směje se+

Typické vlastnosti pre Mrzimor, máš dosť veľkú šancu, že ťa klobúk zaradí k nám XD ( No :D)

+směje se+ Necháme to na něm +mrkne+

Nie si blíženec? (Neviem ako ma napadla táto blbosť :D)

Nie +usměje se+ Jsem kozoroh, narozena v krásném datu 24.12.

+usměje se s andělským výrazem na tváři+

To je naozaj super dátum. Asi nevieš , že na hrade dostávame darčeky od Fleutynky XD práve v tento deň. Nebojíš sa, že sa tvoje narodeniny v tento deň zatienia? (Ja by som sa bála XD)

Popravdě já s tím i tak nějak počítám +posmutní+ Každý kouká na ten datum, jako na Vánoce... Pro mě to je den mých narozenin a Vánoce slavím až o den později, nebo se alespoň snažím +usměje se+

Alebo očakávaš zdvojenú nádielku darčekov? :D (To by bolo niečo pre mňa)

To bych byla ráda +rozzáří se jí velký úsměv na tváři a směje se+

...Takže na mě nezapomeňte +mrkne+

Vianoce sú ešte ďaleko :D Prezraď nám ešte tvoje plány na prázdniny? :]

V nejbližší době by mi měl dojít kouzelnický katalog od cestovní kanceláře +usměje se+ Ale kdyby nedošel, dám na doporučení Mintaky a zkusím se podívat na Merlinovy ostrovy, poznat jejich kulturu, tradice... A hlavně architekturu, na tu mám slabost +rozplývá se+

To je naozaj bohatý program :] Tak na záver krátke otázky, môžeš si vybrať iba jednu možnosť :]

Zelená alebo žltá?

Zelená (pozn. red. No ale takú odpoveď som naozaj nečakala, no fuuj :D)

Streda alebo piatok?

Piatok.

Sukňa alebo nohavice?

Sukňa.

Byť prvý v bodovaní alebo v peniazoch?

V bodování.

Príčna ulica alebo Prasinky?

+přemýšlí+ Prasinky.

Trimeles alebo Hadí kráľ? :] (Táto odpoveď sa mi veľmi páčila :])

Trimeles (viac se tam dočítám... snad jsem do řekla správně +směje se+)

Super voľba. Tak ďalej - Veľká sieň alebo Sieň Nováčikov?

Velká síň.

Tak Meggie, veľmi pekne ti ďakujem za tento super rozhovor. Veľmi som sa pobavila a s tebou sa pracovalo naozaj vynikajúco :]

Já děkuji tobě, Lucy, bylo to excelentní... Přeji Ti krásné prázdniny, stejně tak i všem čtenářům... Hodně kvalitních článků a hlavně úsměv na tváři +usměje se+ Ahoj, všem :-*

Aida Valemínka: 13. kapitola - Jezevčí nora

Lemma Plíživá

Vlnky líně šplouchaly, vál příjemný vánek a slunce svítilo právě tak akorát. Aida nehnutě seděla a poslouchala Fionino vyprávění.

„Nemůžeš mě znát, protože naše dvě rodiny se nikdy nestýkaly – a ani neměly, Abbis to tak chtěl. Samozřejmě je to i můj dědeček, ale díky tomu, že si jeho dcera po svatbě s mým otcem změnila jméno, nikdo nemohl tušit, že jsme příbuzní.“

Aida se hořce usmála. „Ani nevíš, jaké máš štěstí.“

Ale její společnice zavrtěla hlavou. „Také jsem měla problémů dost. Táhnou se s naším rodem už po staletí.

Ale teď k tomu, co se stalo v podzemí. Potkala jsi oběť jednoho z tvorů, pro které nemáme jméno a říkáme jim prostě Oni. Jsou to nehmotné energetické bytosti, které napadají lidskou mysl, požírají ji a podrobené tělo pak použijí pro přesun k dalším obětem. Rozlézají se jako nákaza.

Napadají hlavně lidi, inteligentní mozek je pro ně pochoutka. A ještě víc je lákají kouzelníci. Raději je lepší si nepředstavovat, co by se stalo, kdyby jeden z nich pronikl skrze štít až do školy.“

Navzdory teplému počasí Aidě přeběhl mráz po zádech. „Všechny by nás... sežrali...“

„Přesně tak. Proto jsou za vstup do Zakázaných chodeb tak vysoké tresty. Projít štítem znamená vystavit se naplno Jejich vlivu.“

„Ale já jsem přece štítem neprošla? Ani nevím jak bych to udělala!“ protestovala Aida.

„Ale ano, vybrala sis zrovna jednu Zakázanou chodbu, kde je štít už velice slabý. Díky své rychlosti jsi byla zřejmě schopná proběhnout na druhou stranu, aniž bys to zaregistrovala.“ Vzdychla a rukou v černé rukavici si odhrnula vlasy z čela. „V poslední době je takových chodeb víc a víc. Dlouho už se neudržíme.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se Aida s obavami v hlase.

„Nevím. O všem rozhoduje Abbis a já netuším, co má v plánu. Nebo jestli vůbec nějaký plán má.

Každopádně už nikdy nechoď do Zakázané chodby, za žádných okolností!“ Její hlas zněl náhle hrozivě. „A raději se k nim ani nepřibližuj. Kdybys viděla v prostorách školy někoho cizího, kdo se mátožně pohybuje, je smrtelně bledý a má nepřítomný výraz v očích, okamžitě zavolej někoho z profesorů nebo mě. A v žádném případě,“ chytla ji Fiona za ruku, „se té osoby nedotýkej! Nejlepší je utéct a varovat všechny okolo. Sama sis zkusila, co dovede jeden z Nich.“

Aidě se při té vzpomínce zježily vlasy na hlavě a znovu se jí zatočila hlava, když si vzpomněla na to neodolatelné vábení.

„Všimla jsem si, že máš nějaké problémy se spolužáky,“ změnila Fiona téma, když viděla, že se Aidě opět dělá mdlo.

Aida přikývla. „To všechno kvůli mému jménu. Kvůli tomu, že můj dědeček je ředitelem,“ postěžovala si.

„A není to takhle náhodou kvůli tomu, že jsi jedna z nejlepších ve třídě?“ zeptala se Fiona a v očích se jí zablýsklo. „Není to náhodou proto, že nemusíš dělat domácí úkoly, protože ti jde všechno v hodině samo?“

Aida se na ni překvapeně podívala. „Jak tohle všechno víš?“

Její sestřenice se přátelsky usmála. „Protože, moje milá, se mi stalo v prvním ročníku to samé...“

„Jenže tys nebyla vnučkou ředitele! Tedy vlastně byla, ale nikdo to nevěděl!“ hájila se Aida.

„To je jen zástupný důvod. Oni ti prostě závidí, že jsi lepší. Hledají si výmluvy, proč oni nejsou tak schopní. Dej jim pár dní a uvidíš, že se to srovná.“

„Ale copak se teď můžu vrátit do naší ložnice?“ zoufala si mladší dívka.

Fiona jí chlácholivě pohladila rameno. „To víš, že ano. Když si jich nebudeš všímat, nebudou si všímat ani oni tebe. A já ti dám něco, čím se na tu chvíli samoty zabavíš.“

Vstala a pomohla na nohy i Aidě. Společně sešly ke vchodu do podzemí a Aida si teď konečně mohla pořádně prohlédnout Jižní výstup. Byla to asi dva metry vysoká brána, zvenčí zarostlá mechem a travou, takže když se její křídla zavřela, nikdo nemohl tušit, co se za ní skrývá. Uvnitř byl portál bohatě vyzdoben, kamenné sloupy a hlavice znázorňovaly stojící postavy dvou dryád a jejich stromů, chodbu hlídali dva kamenní lvi.

Prošly neustále klesající chodbou až ke spirálovitému schodišti, po kterém sestoupily až do místnosti kousek od Velké Síně. Cestou potkaly jen pár studentů, kteří spěchali za svými přáteli ven a věnovali jim jen jeden zvědavý pohled.

Prošly krbem do mrzimorské kolejní místnosti, která byla v tuhle dobu úplně opuštěná a zamířily vzhůru k dívčím ložnicím. Fiona jí nakázala zůstat na místě a vešla do ložnice sedmého ročníku. Za chvilku vyšla a něco držela v ruce. Obezřetně se rozhlédla, a když se ujistila, že nikdo není v dohledu, přešla k tapisérii a vložila předmět – byla to malá dřevěná kulička – do tlamy vyšitého jezevce. Jezevec ožil, zavřel ústa, chvíli chroupal a pak zalezl do své nory. Aida v úžasu spatřila, že místo tmavě vyšité díry v zemi je v tapisérii opravdová tmavá nora, vedoucí do stěny za ní. Fiona tam sáhla a vytáhla staře vyhlížející knihu v silných kožených deskách. Schovala si ji pod hábit a druhou rukou zaťukala na kořen vedle jezevčí nory. Tapisérie se zase zploštila do dvou rozměrů, vylezl jezevec, vyplivl kuličku do nastavené Fioniny ruky a zaujal stejnou pozici jako předtím. Tapisérie vypadala navlas stejně, jako kdyby se zhola nic nezměnilo.

Dívky vešly do ložnice prvňáků, kde samozřejmě také nikdo nebyl. Sedly si na Aidinu postel a Fiona vytáhla zpod hábitu záhadnou knihu. Na jejím přebalu bylo velkými zdobnými písmeny vyveden nápis: Sociologie skřetí společnosti od Ernesta Ervína Marše. Aida protáhla obličej. Fiona se však jen zasmála, vytáhla hůlku, dotkla se její špičkou knihy a vyslovila: „Innuendo!“

Rázem se písmena na obálce přeskupily a název se změnil. Teď říkal: Úplné a nezkrácené dějiny založení kouzelnické školy Hogwarts. Fiona ji vložila Aidě do rukou a ta zvědavě otočila první stránku. Na ní stálo menšími písmeny: Napsala Irma Hufflepuff, přeložila a přepsala Idun Hufflepuff.

„Tohle je velice vzácný svazek, jen jeden jediný dochovaný v celé střední Evropě. Dávej na něj veliký pozor a vždy, když dočteš, jej nezapomeň stejným zaklínadle změnit zpátky na Skřety. Zkus si to!“ pobídla ji Fiona.

Aida si vzala z nočního stolku vlastní hůlku a na podobila svou sestřenici. „Innuendo!“ A na obálce se zase skvěl původní nápis. Když Aida knihu namátkou otevřela, zjistila, že i její obsah se změnil.

... V roce 1789, v době velkého skřetího povstání v Magdeburgu, se struktura vládnoucí třídy skřetů poněkud změnila. Díky vlivům ze spodních vrstev byli jedinci u moci nuceni postoupit některá svá práva nejstarším mudrcům. Jednalo se zejména o právo soudit zločince, o čtvrtý řádek třetího odstavce úmluvy o sběru majetku ... a tak podobně.

„Doufám, že se ti bude líbit. Až ji dočteš, vrať mi ji na postel do mé ložnice, já už ji znovu schovám,“ pravila Fiona a vstala. „Mám ještě nějakou práci. Kdybys něco potřebovala, stačí vždycky zaklepat na dveře naší ložnice.“ Rozloučily se a Aida osaměla. Protože neměla nic jiného na práci a protože byla zvědavá, pohodlně si lehla na postel a začala číst.

Začetla se dokonce tolik, že zapomněla sejít na večeři a četla ještě dlouho poté, co se její spolužačky bez jediného slova uložily ke spánku.

Nebyla jsem příliš nadšená z toho, co se stalo. Ale Abbis měl asi pravdu v tom, že Aida bude potřebovat někoho, kdo by jí vedl, až se u ní projeví její schopnosti. Očekáváme to brzy. Myslím, že Abbis v skrytu duše doufá, že ona by mohla být řešením našeho problému. Je to sice možné, ale spíše nepravděpodobné.

Dnes v noci byla svolána tajná porada. Nebyla jsem tam, ale Abbis mi předával všechno důležité. Informoval profesory o aktuálním nebezpečí a vyzval je k opatrnosti a bdělosti. Zároveň určil hlídky, které budou v pravidelných intervalech obcházet Zakázané chodby a kontrolovat je.

Chvíli se hádali, jestli to všechno oznámit studentům, ale většina byla proti. Nesouhlasím s tím, ale chápu je. Kdyby se dostalo ven, že škola má takovéhle problémy, rodiče by okamžitě odvezli své děti domů a celý ústav by se musel zavřít. Mimoto všichni pevně věřili, že to nějak zvládnou. Závidím jim jejich optimismus.

Zajímavá byla diskuse o Jejich vlastnostech. Jedině Zbigniewski a Noctus něco o těchto bytostech slyšeli. Oba se shodli na tom, že jakékoliv zaklínadlo, seslané na Jejich oběť je absorbováno a přeměněno na energii, která je živí. Tudíž je nemožné zabít je kouzly. Také byli zajedno ve faktu, že Oni nemají inteligenci a jsou to jen odlesky Zla do naší dimenze. Duše lidí jsou jejich potravou, nezabíjejí z přesvědčení, ale z hladu.

Abbis nabádal každého z nich a hlavně Knihovníka, ať hledají v knihách jakékoliv zmínky o Nich a informace, které by nám pomohly Je porazit.

Když se profesoři rozešli, navštívila jsem ještě Abbise v jeho pracovně. Byla jsem zvědavá, proč jim neřekl o mně jako o možné zbrani. Vzal mě za ruku a prohlásil, že nemůže použít svou vnučku jako prostředek k zabíjení. Za prvé je to neetické a za druhé příliš nebezpečné. Kdo ví, co by se stalo, kdybych Jejich energie absorbovala příliš mnoho? Mohlo by mě to i zabít.

Byla jsem rozčílená, ale s jeho skálopevnými argumenty jsem nic nenadělala. Prý mám přestat s prohledáváním chodeb, k žádnému z Nich se nemám přibližovat a jedinou mojí povinností teď bude starat se o malou Aidu.

Protože jsem nakonec se vším souhlasila, mám za to, že na mě musel vyvinout nějaký psychický nátlak, u něj člověk nikdy neví.

Každopádně jsem šla spát s pocitem absolutní bezmoci.

Příště: 14. kapitola - Klid před bouří

Čtenářská tipovací soutěž:

12. tipovací otázka: Co to je Jezevčí nora? (Celkem anonymně hlasovalo 8 čtenářů, správně tipovali tři z nich.)

a) pracovna Abbise Valemínka s maskovaným vchodem 2 (25%)

b) tajný úkryt záhadné knihy, schovaný v tapisérii s jezevci 3 (37%)

c) tajná klubovna spikleneckých mrzimorských studentů 2 (25%)

d) doupě zmutovaných mluvících jezevců 1 (12%)

1.-2. Lucy Koralka a Lili Smeaglová (celkem 9 b), 3. Christina von Luna (celkem 1 b), 4. Vicky Charmant (0 b)

Bailla Peerlessová jakožto vypařená již v soutěži nefiguruje.

13. tipovací otázka:

V příští kapitole s názvem Klid před bouří se Aida z tajné knihy dozví, jak zemřel mrzimorský duch, zvaný Tlustý mnich.

a) při obraně školy, v bitvě proti černokněžníkům

b) nešťastnou náhodou pukl při zasažení nadouvacím kouzlem

c) utopil se v jezeře

d) byl otráven jedem baziliška

Kolejní výprava za jiskrou z Ohnivce

Tento jubilejní 100. článek našeho časopisu napsala Vendesousa Asio Otusová
(Poznámky a některé fotografie připojila Sophia Glis Glisová)

Léta Páně 2009 ve středu po svatém Petru a Pavlu (tj. 1.7.)
se uskutečnila výprava za Ohnivcem. V ten samý čas na hradě probíhal večírek na počest OH 09 (Osobnost Hogwarts, nikoli snad Olympijské hry, pozn. red.) s tombolou a dražbou korunky. Škola byla tedy plná lidí, čehož okamžitě využily škrkny, které vzaly hrad útokem. Nicméně to nás nemohlo zastavit a po bojové poradě na ošetřovně jsme v čele s panem hlavním lesníkem Veldrinem Midgardem vyrazili do Zakázaného lesa. Do lesa se vydalo pět statečných studentek: Alanise Olien Harlin, Lucy Koralka, Siny de Sorrow, která nedbajíc na omrzliny nesla Slzu, Sophia Glis Glisová, která se podařilo vyrvat Slzu ze spárů Ďáblovy jámy, byl by tedy hřích, aby se neúčastnila, a Bailla Peerlessová. Šestou účastnicí jsem byla já (tj. Vendesousa Asio Otusová). Musím se přiznat, že nejsem chrabrá rekyně jako zbytek, jsem jen pouhá bardka, jejímž úkolem bylo zapsat výpravu pro budoucí generace. Statečně jsem se držela Sophie, připravená k útěku.
(Na vysvětlenou jen dodávám, že Slzu jsem dala do opatrování Siny, protože jsem si nebyla jistá, že se budu moci výpravy zúčastnit a bez Slzy by výprava nemohla proběhnout, no a pak jsem ji nechtěla Siny brát, aby to snad nepociťovala jako nedostatek důvěry – jen aby si někdo nemyslel, že jsem si prostě nechtěla mrazit ruce:D – pozn. Sophia)

Cestou jsme si zopakovali, co o ohnivci a slze vlastně víme. A přemýšleli nad různými kouzly, kterými nad ním vyzrát. Já osobně jsem navrhovala Žer slimáky. To Vedrinovi přišlo jako zábavný nápad... no, nechci radši ani vědět, jak by se ohnivec tvářil. Veldrin, pardon pan hlavní lesník, nás během rozhovoru vedl dál a dál do hlubin temného lesa, až jsme došli na palouk, kde si ohnivec seděl na kameni jako by se nechumelilo (a tvářil se ohnivě). Žádnou světobornou taktiku jsme cestou nevymysleli a Veldrin se rozhodl, že bude moc zábavné pozorovat naší snahu a nezasahovat. Proběhla další krátká porada, jak na něj (na ohnivce, ne na Veldrina). Nakonec jsme se rozhodly pro taktiku obklíčení a případné obětování Siny, která se neohroženě se slzou v ruce vydala vstříc ohnivci. (číst odspoda nahoru)

Neohrožené obkličování tedy začalo! Nebudu vám nalhávat, že jsem při obkličování byla štěstím bez sebe, nebyla, ale ostatní si to zjevně za Veldrinova povzbuzování užívali. Jak jsem řekla, nejsem bojový typ. Lucy se rozhodla Ohnivce trošku potěšit a házela po něm kamení a štěrk jako dáreček. Pak mu nabídla (z bezpečné vzdálenosti) pár věcí od Koloděje. (Já jsem chtěla Ohnivci darovat žlutou růži, ale nějak mě ignoroval - pozn. Sophia). Zkusila také zavést řeč na téma OH 09, ale Ohnivec jen seděl jako pecka. Baille se Lucyino počínání příliš nelíbilo. Neujal se ani můj nápad po ohnivci slzu hodit. Třeba bychom ho pak měli celého, což nemá žádná kolej. Siny, vidouc, že naše snaha nikam nevede, se nakonec rozhodla neohroženě jednat. „Jiskru nebo život!“ zařvala na ohnivce, až nadskočil. Sophia mezitím pohotově vytáhla zavařovačku (z ohnivzdorného skla! pozn. Sophia) a číhala, kam jiskra poletí, aby ji mohla chytit. Povedlo se. Jiskra se zmítala ve sklenici a ohnivec zledovatěl. Už jsem měla obavy, že se lesník někam ztratil, protože se dlouho neozýval, ale nakonec se našel. (číst odspoda nahoru)

Tak naše výprava byla úspěšná. Lesník se rozhodl, že nám ušetří cestu a teleportoval nás na kraj lesa, kde se Alanise podařilo ulovit šém a děravou ponožku, o kterou se málem strhla bitka, nakonec však kouzelnice zastrčily své hůlky zpět do rukávů, za pas, nebo kam si je dávají. Poděkovaly jsme panu hlavnímu lesníkovi a pelášily na hrad dát jiskru tam, kam patří – do krbu. Nu, a tak v Mrzimoru uprostřed léta vzplanul oheň. (číst odspoda nahoru)

Nutno ještě dodat, že Bailla neunesla radost z toho, že nám hoří krb a stala se jí nehoda, která vedla k tomu, že se z koleje nadobro vypařila, budiž jí země lehká.

Veľká karnevalová sútaž

Po otevření nového čísla časopisu se objeví Lucy Koralka a spustí:

Konečne ste sa dočkali, milí čitatelia!! Súťaž bola ukončená a mne neostáva nič iné, než len vám ukázať masky našich talentovaných študentov. Zúčastniť sa mohol každý z hradu, počnúc duchmi, študentmi a končiac profesormi. Do redakcie nám dorazilo 11 súťažných masiek, z toho boli dva obrázky od profesorov a zvyšné od študentov. Prosím pri prezeraní a hodnotení obrázkov pozerajte na kvalitu masky, na jej originálnosť a nápaditosť a potom nezabudnite zahlasovať za najlepšiu masku :]

Ale vráťme sa ešte na chvíľku na začiatok súťaže. Za zrodom tejto súťaže bolo sklamanie z neusporiadania karnevalu, ktorý mal byť organizovaný a najlepšie masky mali vyhrať. Tak sme si v redakcií povedali, že by bola škoda neukázať masky a aspoň takto vyhlásiť najlepšiu masku na hrade.

Pozor, dodatočne bola pridaná maska Wenai, a kedže ju dávam až teraz a anketa už beží, nemožeme Wenai tam pridať, preto každý, komu sa páči maska Wenai, nech napíše do komentárov, že jej dáva hlas, kludne to može byt anonymné, meno netreba :]

A teraz už radšej pristúpme k maskám:

(Pozn. Sophia: abyste mě poznali:)

Vendesousa Asio Otusová

Pozn. šéfredaktorky: jak vidíte, ani jeden pán či hoch se nezúčastnil. Dále je divné, že Barbara není žába a že Clea má stejný účes jako já, což se mi teda vůbec, ale vůbec nelíbí. Tak jdu pro vás vytvořit hlasování na obvyklém místě a vítěz se může těšit na odměnu. Pokud jde o Cleu, navrhuji, že ta z nás, která získá méně hlasů, se půjde povinně ostříhat:)

Takže, v anketě hlasujte a zde v komentářích vykládejte a přehánějte, co těm maskám říkáte:)